na citlivé či vy mládeže; co tu přesně vypozoroval psycholog, tomu dal zdobnou formu náladový básník. Kolik dětské poesie dovedl shrnouti do odstavce, kde líčí, kterak Jiřík za pacholedví korunuje růžemi sošku mariánskou a opíjí se v chrámě vůní kadidlového dýmu a hudbou varhan! Jaký pohled do opuštěné duše staropanenské, potřebující mazlivé něhy, otevřel, když uvedl čtenáře před domácí oltářík urozené Polexiny Mladotové! Oč účinněji než dlouhé psychologické rozbory odhaluje náboženské rozrušení v duši kacířské dcerky výjev v Betlémské kapli, ana Helenka dává se rozkošnicky unášeti slavnostním proudem nadšené hymny »0 Maria, nebes císařovno!« Vedle těchto líčení a výjevů, v něž Alois Jirásek zahalil kulturně historická apen;us, podmíněná pronikavým studiem dobových dokumentů i silnou intuicí, oživují kapitoly Temna ješ~ě scény jiného rodu a původu. Myslím ony, do kterých spisovatel vložil leckterou živou vzpomínku osobní, mocný dojem z dětství, bezprostřední kus vlastního vni,třního života: jen básník umí objektivnou látku dějepisnou protepliti takto živly intimními; kde takové prvky v Temnu mizí, ustupujíce pouhé mosaice převzaté přímo z dobových pomůcek, stává se kniha suchopárnou. Zvláště jará a prudká postava milého jinošíka Tomáše Machovce, tato svěží výjimka ve ztrnulém táboře Bratří, obtočena jest podobnými vzpomínkovými motivy, až se zdá, jako by byl Jirásek vložil do figury rozkošného trubače drahý kus svého chlapectví a jinošství. Nejsilněji proniká to ve výjevu, v němž Tomáš, prchající s bratrem Vostrým z Čech do Žitavy, loučí se s čtenářem: v hlubokých lesích nad pravěkým hradištěm u Kopidlna, v 1. zv. Žižkových šancích, za slunečního úsvitu omámí chlapce taj zřícenin a starodávnosti; pasoucí se srny probudí v hochu mysliveckou krev; neodolatelná síla pudí To 130 máše, aby lesním rohem pozdravil jitro, aby oslavil štěstí