zápas mezi klíčící láskou k mladému patriciovi a mezi vědomím
rodinného příslušenství k bratrské víře, i odolá na čas hlasu
bratra zvoucího ji k otci do exilu; tak odehrává se za teskných
hodin duchů pronásledování pražských vinařův, odchod
Helenčin z Pra'hy, přepadení chudé modlitebny »ukrytého semena«
u Vorlíčků jesuitskými inkvisitory, smrt deklamatora Svobody.
Avšak Alois Jirásek zná a postihuje ještě jiná kouzla večera
a noci, netragická, smyslná, barokní, kdy temné hry stínů tvoří
jen pozadí světelným efektům, v nichž srší a tryská touha po
oslnění, žízeň radosti, záliba v umělém osvětlení: tol scéna
svatebního mumraje v domě Březinovském za svitu voskovic
a průvodu hudby, kdy vážná melancholie Jiříkova po prvé
pohlédne hluboko do zraků mladistvé graciosní maceše; tol večerní
koncert na lodích na počest svatého Jana, kdy po setmělé
Vltavě, pod oblouky Karlova mostu a mezi košatými stromy
na břehu line se· kvartet lesních rohů řízených Šimonem Janem
Josefem Brixím; toť posléze báchorkové osvětlení Prahy na
závěr svatojanského triumfu, na něž se Jiří Březina, již
alumnus, dívá s rodiči a s preceptorem.

Souhrou účinů světelných a živlu hudebního vyvrcholuje
Jirásek čistě v duchu baroka svá široká, teplá, vznosná líčení
hromadných slavností a veřejných pomp, jež v útočném
proti
kladu se zvedají na temném pozadí knihy: román začíná
korunovací Karla VI. a končí se svatořečením Jana Nepomuckého

v Praze, takže náboženské události jsou uzavřeny těžce
zlaceným a zdobně řezaným rámcem chlubné nádhery. Není to

však pouze výtvarná záliba v rozlehlých, barvitých a detailních
popisech, co pohnulo Jiráska, aby rozpředl, snad až na úkor
epického tempa, tyto slavnosti: vidí právě jimi do barokní

duše, hlavně v její oblasti smyslové. Bystře postihl, kolik
smyslo
vého očarování obsahuje zbožnost barokní, jak v jejím lísavém
působení skrývají se prvky erotické, jak zvláště má namířeno 129

9