SIre, mnohosti postav, velkých postojů utrpení a mučednictví:
podstata jeho jest jinde: v přísné komposici podřízené
především záměrům architektonickým, v potlačení všeho podřadného,
v rytmu linií, které zhušťují, krátí, typisují lidský osud. Kouzlo
Temna jest opačného způsobu. Vítězí v něm nikoliv stavitel,
ale malíř; nikoliv umělec velkorysé kresby rozvržené přesně
v prostoru, ale teplý, důvěrný, detailní mistr koloritu a
temnosvitu; nikoliv tvůrce, jehož výtvor chce býti pozorován z
dalekého odstupu, ale intimista holandské povahy, který si od
diváka žádá zasvěcení citového, účasti oka i srdce, ano kusu
osobního zaujetí. A nečeká toho všeho, tuším, nadarmo.

Temno vyvrací každou stránkou domněnku, jako by Alois
Jirásek byl z umělců, kteří lety pozbývají zrakové svěžesti,
naopak vzácné kvality malířské jeho historického obrazu
dosvědčují, že bystrost pozorovatelovu doplňuje ve vzrůstající míře
neobyčejná kultura výtvarného zření. Nad celým dílem v
podivuhodném ladění atmosférickém klene se hluboký a dusný
soumrak, zvýšený přísným a hrozivým příkrovem černých
mračen; jako temné stíny rýsují se v tomto chmurném ovzduší
postavy, a nejinak než na malbách Ruisdaelových zahaleny jsou
veškeré obrysy krajinné chumáči mlhavých temnot - tato
zamračená nálada pozdního beznadějného večera spíná v mocném
účinu symbolickém celou knihu v jednotu. Na místech
nejpohnutějších houstne soumrak ve vznešenou neb strašidelnou
noc: tak v černém mlčení lesa i splavu setká se u židovského
hřbitůvka skalecký myslivec Machovec s bratrem Vostrým a
přijme první jiskérku rozhodnutí emigračního; tak za tichého
jiskření hvězd na vysokém nehybném nebi pospíchají děti
myslivcovy Helenka a Tomáš nekonečnými lukami k tajné
bohoslužbě kališnické, oslněny dobrodružným kouzlem mys
teriosní výpravy; tak v stínech nočních zahalujících loubí, keře

128 a letohrádek Březinovské vinice Helenka Machovcová prožije