»V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel. Ani tucha
jitřního světla. 7 emno, temno.« -

Pouze veliký mistr přísné románové architektury dovedl by
sklenouti v celistvou jednotu tolik různých osudů, které jsou
rozptýleny po všech stavech a zabírají tak valnou část země a
národa. Snad jeho konstruktivnímu důmyslu bylo by se
podařilo najíti tektonickou osu rozlehlé stavby, kolem níž by se
zákonitě a přehledně kupily hlavní součástky díla i s bohatstvím
dekorativních jednotlivostí. Avšak Alois Jirásek není nikterak
z tohoto vzácného rodu logických stavitelů, kterým jest pevná
osnova nad nejvděčnější detail a jednotné zvládnutí látky nad
její vyčerpání. Nenazval sám Temno ani románem, nýbrž
historickým obrazem, snad ještě přesněji dalo by se tu mluviti
o romwnové kronice. Epické ingenium Jiráskovo miluje nade
vše volný, pohodlný tok vypravování s přítoky a oklikami, se
zelenými ostrůvky, ale naprosto ne bez mělčin, leckde
rozbíhající se několika nestejně silnými proudy. Hojnost výpravné
látky a výpravné chuti jest u něho stále tak mocná a pohotová,
že dovádí až k úplné bezohlednosti k jednotě dějové a že se
neohlíží naprosto na různost epického tempa - Jirásek
neovládá tuhou rukou rozvoje svého příběhu, nýbrž jako šťastní
vypravěči primitivní dává se jím rád unášeti. Obraz širokého
mocného proudu, který pohodlně sbírá své vody a nijak
nepospíchá k moři, vtírá se do mysli opětovně; sotva tušíme, že
ten onen přítok, jehož vlnkám vypravěč na čas svěřuje člunek
naší pozornosti, vleje se do veletoku, temenícího v úplně
odchylné soustavě vrstev a hor, naopak se divíme, že vody obou
řek, i když se slily, plynou v témže řečišti vedle sebe lišíce se
barvou; s úžasem uvědomujeme si, že jsme se octli na chvíli
v mrtvém rameně, kde není vzruchu ani napětí; a pak opětně

126 unášejí nás valné vlny hlavního proudu ...