tectví a přetvářky, ale zároveň v tichém pohodlí bezpečného povolání a životní tradice, či nutno jíti za hlasem důsledného svědomí a svobodně vyznané víry za hranice, svěřiti se cizozemcům, podstoupiti zkoušky nejistoty, strádání, opuštěnosti? Kdežto myslivec Machovec rozřeší tuto typickou krisi Českých bratří v době protireformace ve smyslu exulantském a strhne prudkou silou svého rozhodnutí i své obě děti Tomáše a Helenku, hynou oba bratří Svobodové bídnou smrtí v rukách svých jesuitských stihatelů jako odstrašující příklad těch, kdož milovali )·zemi Egyptskou« - své domy a vlast laskavou více než fanatický požadavek evangelia tlumočeného protestantskými kazateli z povolání. Myslivec Machovec, který s chladnou myslí obětuje osobní jistotu a štěstí svých dětí strohé myšlence emigrantské, ztuhl v knize v neživé, odtažité schema: idea nebyla učiněna živým tělem, a to platí, tuším, o většině postav z bratrského zástupu v Temnu. Kritická spravedlnost však žádá, aby z této výtky byla vyňata jedna figura, jež v poslední čtvrtině knihy vyrůstá z episodní šarže v skutečného hrdinu, deklamator u zemských desek Jan Svoboda. Skromn}" a plachý, nedůvěřivý a opatrný, tklivý a něžný muž bez sobectví, bez náruživosti, bez vzdoru zdá se skoro typickým představitelem zakřiknutého a pokořeného, ale stále čestného češství. Začátkem devatenáctého věku byl by se tento útlocitný milovník českých knih a české minulosti stal jedním z tichých buditelů národních, byl by psal sentimentální veršíky vlastenecké a těšil se ve své mlčelivé samotě nadějemi v příští slovanské velikosti. Začátkem osmnáctého století musí však býti vyštván z chleba a posléze zhynouti žalostně. Jeho sudba jest z těch, které spisovatele vyrušily z objektivního klidu epického vypravování. Jeho epitafem provází Jirásek deklamatornv bědný skon elegickými slovy, která spíše než kterékoliv jiné místo knihy symbolicky zhušťují obsah doby: 125