tvář prozrazují asketu, prudké, neklidné, avšak velmi rozhodné
pohyby vychrtlých údů ukazují bojovníka, ale tmavé hořečné
zraky napovídají mnohem více: šlehá z nich přísný rozum,
nerozlučně zasnoubený s neoblomnou vůlí; světélkuje v nich horká
vášnivost a zvrácená rozkoš z utrpení a z hrůzy; zasípá v nich
chvílemi i churavá smyslnost, nezcela zkrocená kázní odříkání.
Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká
postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v
jesuitském chrámě; tak sugestivně ipostihl Jirásek duchovní
tajemství vrcholné protireformace. Překvapí, že též této veliké
figury zmocnil se methodou genrovou; jsou to drobné, skorem
anekdotické výjevy, které osvětlují nejsilnějším proudem
pochopení složitou a málem tragickou duši krutého ohaře českých
kacířů: nocleh Koniášův u smrduté zdechliny psí za humny,
asketické očišťování vlastní příliš rozkošnické ložnice, chmurný
vjezd na bídnéni znečištěném voze do triumfální Prahy
svatojanské, zde všude postavil Jirásek genrovou kresbu do služeh
jasnovidné intuice. Avšak jako španělští světci barokní doby
u Rihery, Greca neb Zurbarana náhle jsou z nepatrných
asketických realit klášterních vytrženi a přeneseni do samého středu
velikých, slavnostních scén vise, mučednictví neb stigmatisace,
kde malířova invence je obklopuje davem uměle
komponovaným, tak i Koniáš v podání Jiráskově: misionářské kázání na
náměstí v Dobrušce, kde pod nízkou klenbou hrozivých mračen
a za třeskotu hromu i v osvětlení blesku k extasi rozplameněný
a k mdlobě vysílený jesuita zpřítomňuje lidu katolickému i
kacířskému hrůzy pekelné, provedeno jest v románě slohem, který
se zcela odpoutal ode všeho umění genrového; sem do kapitoly
XXIV. zhustil Jirásek v úsporné a uchvacující synthese tragické
živly náboženského a kulturního života v Čechách v století
osmnáctém. Ke Koniášovi těsněji neb volněji přidružil
spisova
tel celou skupinu jesuitských horlitelů, z kterých jediné J. 123