ných a pitvorných figurek, z nichž preceptor Jiříkův a hudehník Huhátius i oha »hlíženci«-komorníci Ignác Fileček a Filip Sameček prokresleni jsou se zvláště rozkošnou názorností detailu. V evokaci staropražského lidu ukázal Jirásek nanovo, v čem vlastně spočívá svéráz a úspěch jeho povahokresby. Není nikde šťastnější, než může-li prováděti drobné to umění srdečného genristy; tyká si důvěrně se svými postavami a postavičkami, provází je po úzké hranici mezi komikou a vážností, odhaluje dobrodušně pod krojem kasty a povolání prostičké a tklivé lidství; oplývá vřelým a nevinným humorem. Nechce však, aby zde bylo těžisko Temna; román neměl býti ani studií mravů staropražských, ani idylou dávných hnízd zemanských po venkově - toto vše tvoří spíše jen ornamentální arabesky, časovou dekoraci, průvodní detail. Jádrem knihy jest vítězný boj jesuitů s kacíři: z těchto dvou táborů vyvolil své tragické protagonisty. Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého nánosu, jimiž Alois Jirásek zpodobil vůdce protireformace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jesuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frází a slov, kterými jesuitští misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a inkvisitorů a sestupuje až na dno jejich divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti .- černé sutany padají a obnažující pohled historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblasti dějinné introspekce, překonavší nadobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho životním díle hledá sobě rovných. Jako chmurně gigantické postavy klášterníků a světců stvořené štětcem geniálního mistra ze Sevilly, Francisca Zurbarana, rýsuje se divě a útočně na temném 122 pozadí, pohřížena sama do zoufalé noci. Vyhublé tělo a pobledlá