Jirásek neosamotňuje tohoto boje na život a na smrt, jejž
z hor Orlických a z města Dobrušky převádí do Prahy a na její
obvod viničný, nýbrž sytým a trpělivým štětcem maluje
dopodrobna jeho společenské pozadí. Skalku vystřídá Praha a
venkovské zemany pražské měšťanstvo a úřednictvo i se svými
příživníky; jako na začátku románu slečna Mladotovna s panem
regentem, tak v dalším průběhu vypravování rodina pražského
sládka Jana Březiny tvoří středisko, kolem něhož se kupí
netragické události, provázející ústřední děj náboženský a
protireformační. Jako jadrný chvalořečník starozemanských idyl po
tvrzích a zámečcích jest Alois Jirásek dávno znám a posud
nedostižen; široká a šťavnatá malba měšťanského světa v Praze
za doby Karla VI. jest v jeho díle novinkou a čestnou soutěží
s obdobnými, v objektivním svém mistrovství nedoceněnými
partiemi Karoliny Světlé, hlavně v »První Češce« a »Černém
Petříčkovi«. Oba mistři staropražského měšťanského genru
vyvolávají zapadlý ten svět uzavřené a nepřístupné kasty s
hutnou věcností a s klidným psychologickým proniknutím; ale
u obou, stejně u mistryně velkých obrysů jako u virtuosa
historické drobnokresby, pod přísnou objektivitou se skrývá
chmurná kritika staré pražské buržoasie (skutečně jen staré?):
hmotná kultura porušila většinou ryzost srdce, touha vyrovnati
se šlechtě odcizila měšťany národu, marná ctižádost společenská
otupila smysl pro čest mravní; tito patriciové, ochotní sloužiti
každému pánu a hrbiti se před kdekterou vládou, přestali ze
všech stavů nejdříve cítiti a smýšleti česky - zasloužila by
Praha, představována pouze jimi, aby slula srdcem Čech? Alois
Jirásek seskupuje kolem těchto hrdých sládků, nákladníků a
konšelů lidovější a jadrnější vrstvy pražské; jsou to přátelé,
hosté a příživníci Březinova domu a pivovaru, studenti a malíři,
řemeslníci a pomocná chasa, úředníci a písaři, vojáci z řemesla

a jich žvatlavé ženy, celé to neklidné hejno rázovitých, směš- 121