telně jednou episodou v triumfu svatojanském, kterým román
vrcholí a takřka končí. Bělovlasý P. Daniel, jenž v knize
představuje balbínovské a šteyerovské vlastenectví jesuitů, stojí po
slavných bohoslužbách na ostrohu před hradem nad ulicí
Ostruhovou; tři proslulí misionáři, oha bratří Mateřovští a P. Koniáš,
jsou mu společníky. Zálibně vzhlížejí se jesuité v panoramatě
města, jež tisícihlasé jásá Janu Nepomuckému vstříc; právě
ozařuje polední slunce plesající metropoli. Ale P. Daniel jest
zamyšlen i sklíčen: pro sprostný lid bylo útrpně určeno české
kázání jen před chrámem; studenti provozovati budou v koleji
pouze divadlo latinské a německé; také nápisy na dekoraci byly
toliko latinské a německé, ani slova českého. »Kdo by to tak
vykládal,« odbyl ho P. Mateřovský. »Hlavní je oslava českého
sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom, v jaké jsou řeči,
a je to především pro panstvo a pro cizince.« Ale zármutek,
který se zmocní stařičkého jesuity vlastence po těchto slovech,
nemá trvánÍ. P. Korriáš, jenž jest rozzářen výsledky svého
životního díla, unese ctihodného důvěřivého kmeta svým
nadšením nad tím, že Praha jest městem bezvýjimečné úcty k
svatému Janu a k církvi. V takové jednotě všech Čechů vidí
P.Daniel návrat zlatých časů Karlových a šeptá u vytržení:
civitas devotissima! Tento postřeh z psychologie zrůdného a
kdtkozrakého vlastenectví v roce 1729 jest tak přesný, že nepozbyl
platnosti ani roku 1915: mí,sto vzdoru elegie a posléze
uspokojení z pospolitosti národní, ať v znamení jakémkoliv; civitás de:"
votissima
.-
Jen čtenář nejpozornější nalezne v Temnu ještě jeden motiv
kulturní, jehož však Alois Jirásek nevložil ani do hovorů ani
do volních aktů jednajících postav, nýbrž kterým podbarvil
některé výjevy osvětlující dobovou psychologii. Míním utajený
a delikátní proces pozvolného vznikání kultury rokokové z
ba
roka. Jako vzdušný motýlek lehkého půvabu ženského vzlétá 117