milenci černí fanatikové obou táborů: Jiřík Březina dá se obléci
do přísné kleriky zádumčivého, ale poslušného alumna, a
Helenka Machovcová jako reptající, leč konec konců povolná
dcera, nechá se unésti mezi bratrské emigranty za hranice.
Nesmířen i nadále zeje základní protiklad. Básník nedal za pravdu
prostému člověčenství, nýbrž konfesijnímu radikalismu, třebaže
jeho tklivý povzdech prozrazuje, že tušil, kde jest pravda
lidská. Tragický náběh skončil takto v písku. Zdá se nesporno, že
při tomto řešení jest historik v plném právu; leč nedůvěřivě
našeptává nám hlas srdce, a s ním hlas intuice kritické: proč,
probůh, nehájil úporněji proti historikovi svého práva básník?

Vůči náboženským problémům ustupují v Temnu do pozadí
zřejmě ostatní ideové zřetele. Z hloubky a tetelivě zaznívá
struna vlastenecká, na niž Alois Jirásek hrává zpravidla
smyčcem velmi rozhodným, ale újma, kterou si uložil tentokrát
v obavě před starou patetičností, nezbavila podání jeho
mocných účinů. S českým duchem a cítěním hyne počátkem XVIII.
věku i český jazyk: venkované, kterým jadrné bratrské slovo
bible a kancionálu bylo nejen prostředkem dorozumívacím, ale
přímo duchovním chlebem, ucházejí do Sas a Prus, aby se
v druhé, třetí generaci odnárodnili. Vláda uvádí do úřadů
němčinu a nachází v pražském měšťanstvu horlivé nohsledy; rok
za rokem mizí zásoba českých knih, povědomí jazykové
správnosti, smysl pro souvislost s národními dějinami. Velmi jemně
a duchaplně vypracoval v této spojitosti Alois Jirásek motiv
jeden, kterak v Tovaryšstvu Ježíšově zvolna vymírá vrstva
národně i jazykově uvědomělých vyznavačů svatého Václava,
jsouc nahrazována církevními světobčany lhostejnými k rodné
zemi a k jejím dějinám; kterak v řádu a v koleji vytlačuje
českou řeč vždy více církevní latina a panská němčina; kterak
jazyk svatého Václava a svatého Vojtěcha klesá zvolna na

116 sprostou mluvu opovržené luzy. Ztělesnil to vše nezapomenu-