chují Písmo a zpěvník, ale v podstatě žijí z myšlenkového
obsahu pozdní reformace německé, v níž posléze úplně se
ztrácejí ... Takto Temno Jiráskovo předvádí dvojí zápas o českou
duši, jejíž životní samobytnost zdá se nadobro ztracena: zprava
útočí na ni španělsko-italské katolictví, zleva usiluje německý
protestantism; tam propadá Čech žhavému vichru nové
smyslnosti, zde mrzne v ledu krutého rozumářství,. Smrt zde, zkáza
onde - právem zvolil spisovatel za motto své knihy verš Isaiáše
proroka: »nebudeť jim jitřního světla«.

Protiklad jesuitského katolictví a českého protestantismu
zaostřil Alois Jirásek v dualism, jenž roztíná celý náš národ za
doby protireformační ve dvě nepřátelské poloviny - není
dorozumění, není smíru; kdekterý Čech musí se bezohledně
rozhodnouti. Zcela vědomě zamítl spisovatel své někdejší
zprostředkující stanovisko ze »Sousedů« a z »Emigranta«, kde
v tradičním vlastenectví pokoušel se sloučiti domova víru; dnes
zná jeho zjednodušující radikalism pouze krutou rozluku: buď
- anebo. Pokročili bychom o mnoho dále než Jirásek,
sevřeli-li bychom ji v nebezpečnou formuli Řím či Zit(]JlJa? Ale
život, nepřítel všeho radikálního simplismu, neuznává tak kraj_
ních antithesí a v nekonečně plodné své vynalézavosti vytváří
závratné situace, v nichž člověk, hnán pudem po štěstí neb
touhou plně a opravdově vyžíti svůj osud, musí se, stůj co stůj,
vzepříti přímočaré logice základních protikladů kulturních,
společenských a mravních a vynutiti si všemu navzdory řešení
vlastnÍ. Toť konflikty nejvlastněji tragické, a básník, jenž v
životě i dějinách cítí se neodolatelně přitahován takovými spory,
jest opravdovou povahou dramatickou, byť nikdy nesáhl po
útvaru scénickém. Alois Jirásek přes tolik náběhů a úspěchů na
jevišti nebyl dramatikem nikdy; na to jest jeho intelekt založen
příliš jednoznačně a jeho cit laděn příliš kvietisticky. Ani

114 Temno není dílem tragikovým. Z okruhu ideových srážek,