přece vlastním kouzlem nové Jiráskovy skladby jest její
zpntomňující a bezprostřední zření. Zapomínáme bohudíky, že
spisovatel vybavoval si své postavy, obrazy, výjevy původně
v prachu knihovny a v stínu musea a že duše české
protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem
analylitickým - úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živou
názorností, teplým tónem své důvěrné ev~kace, jako by byl tvůrce
přímo ssál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jako by byl
se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách
týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou
příchuť.

Ale co znamená umělecky mnohem více: barevná tříšť
autentických a teplých detailů dobových nerozsouvá se v pouhou
kulturní drobnokresbu, a kniha jest proto skutečným celkem a
ne pouze uměle seskupenou řadou genrových obrázků jako tak
mnohé z proslulých a nejproslulejších Jiráskových děl;
tentokráte vzrůstá bohatá a svěží vegetace rušných výjevů a
životných postav z pevného ideového podkladu. Valná většina
hlavních osob z nepřehledného skoro zástupu Temna má přesnou
funkci v myšlenkových tendencích celku a v obmezeném okruhu
nepatrného svého bytí hnána jest některou kulturně dějinnou
ideí, hlavně náboženskou - ponurá tonina, do níž Jirásek
naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všecky postavy byly těmito
časovými, nadosobními silami strženy do víru zkázy, hozeny na
skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marně
a bezútěšně. Tím získalo Temno nejen celistvý přehled, ale
i vnitřní jednotu, kterou Jirásek, epik volného tempa a
pohodlné šíře, nahradil jaksi úměrnou zákonnost komposiční X
při imposantní stavbě svého labyrintu s tolika klikatými
chodbičkami a slepými ulicemi nezapomněl tentokráte na nit
Adriad
110 mnu.