fázi českého umění vydavatelského, kde diplomaticky věrné
přidržování; se dochovaného tekstu, ano i karakteristických
zvláštností písařských přichází velmi vhod památkám jazykově i
ortograficky vzorným, ba kanonickým. To lze říci právě o větších
Gebauerových edicích v »Památkách staré literatury české«,
zejména Flaškovy »Nové rady« (1876) a »Žaltáře
Wittenberského« (1880), právě jako o vydáních menších památek, pro něž
stvořil Gebauer v »Listech filologických« zvláštní rubriku
»K1asobraní po rukopisíeh«, mimo niž stojí však tamže uveřejněný
otisk »Knihy Rožmberské« (1880). Nová tato fáze vědy
vydavatelské byla spolu reformní: vůči nedokonalým, neúplným a
libovolným edicím jeho předchůdců, které Gebauer sám nucen byl
někdy odmítnouti s polemickým ostřím, přináší tu Gebauer práce
plné přesnosti, kritiky a širokého rozhledu.

Těmito cestami nabyté a literárně publikované poznatky
z dějin našeho starého písemnictví tradoval profesor Gebauer
dlouhá léta na katedře vysokého učení, kde pravidelně čtení
mluvnická střídala se rovnoměrně s výklady literárně
historickými, a dílem i v cvičeních slovanského semináře české
university, kde vedle tekstové exegese a gramatického výkladu také
poznámky a exkursy literárně dějepisné usnadňovaly zevrubné
proniknutí k důležitému staročeskému tekstu. S umírněným a
objektivním klidem, s věcnou a trpělivou zevrubností, s
přístupnou prostotou, která nepředpokládala u posluchačů nic více
než zájem, pozornost a povědomí souvislosti, skládal tu před
universitním posluchačstvem z drobných, namnoze i podružných
detailů svoje mosaikové, a přece celistvé obrazy jednothvých
slovesných genrů v dějinném jejich vývoji. Shodně s
Jungmannovou »Historií literatury české«, která v té příčině opětně
připíná se ke vzoru Dobrovského, vzal Gebauer za metodické své
dělítko praktickou poetiku a rozvrh literatury dle oborů; v
tom
106 to velkém rámci, v němž však namnoze ztrácí se duševní své-