a odbornou erudicí filologickou, jíž se Nebeskému, vyšedšímu
z básnické tvorby, většinou nedostávalo. Stať o »Ludvíku
Tkadlečkovi« (1875) jest průpravou k celé řadě studií tohoto druhu:
látková filiace posud se neřeší, poměr k cizí předloze zůstává
celkem nepovšimnut, zato však jednotlivé motivy jsou vybrány
a seřazeny tak případně a přehledně, že důkladná erudice
srovnávacího literárního dějepisce vyzírá z každého odstavce stati.
Ale již studie »Moravská národní píseň o třech dcerách« (1875)
zpracována jest na základě moderní teorie o stálé migraci
básnických motivů v literaturách evropských, a to z umělých
děl literárních do písemnictví lidového; sotva badatel postoupil
od formálního studia národní písně ke zkoumání její obsahové
původnosti, octl se uprostřed složité a zajímavé spleti
srovnávacích otázek seskupených kolem Gest Romanorum. Podobně
důležité památky mezinárodní literatury západoevropské, od
nichž ve valných kruzích šíří se slovesné vlivy, motivové filiace,
stojí poté vždy v popředí literárně historických statí
Gebauerových: začasté bývá staročeská památka, slovesně a výrazově
chatrná a bezvýznamná, pouhým podnětem k obsažné zevrubné
kapitole o tom onom středověkém gemu literárním, jehož osudy
v západních literaturách pečlivě se stopují. Všeobecný úvod
k článku B. Spiesse o »Wa1teru a Griseldě« (1877) poučuje
názorně o šíření se látek Dekameronu prostřednictvím
SteinhOvelovým. Rozsáhlá stať »Fysiologus, symbolická báje o
zvířatech« (1877) křísí celou mrtvou větev tendenčního písemnictví
středověkého, která z kmene lži vědy vyrůstajíc, zasahuje až do
koruny morálky a bohosloví. Monografií z církevní hagiografie
a písemnictví legendárního počíná práce »Legendární příběh
sv. Doroty v literatuře české a staročeská píseň ku sv. Dorotě«
(1877 a 1878), která jemně upozorňuje na změny téže látky
při různé formě literární. Když v úvaze o »Jiříkově vidění

v souvislosti s jinými pověstmi mystiky křesťanské« (1879) 103