souvislost, soustavnost a cykličnost jeho dějepisně slovesného
bádání.

První, čím překvapí literárně historické stati Gebauerovy,
ať zabývají se lidovou poesií či staročeským písemnictvím, tol
důsledně provedená metoda srovnávací, která snaží se dílo
ideově, genrově, tvarově a stilově vřaditi do příslušných skupin
literárních a kulturních. Hned první dvě podrobné studie
Gebauerovy z praktické poetiky, otištěné v raných ročnících »Listů
fiIologických«, »0 metaforických obrazech básnictví národního,
zvláště slovanského« (1874) a »0 začátcích, v jakých si libují
národní písně, zvláště slovanské« (1875), rozšiřují svoje detailní
pozorování z lidového hásnictví našeho na veškerou ohlast
národní poesie slovanské a snášejí pro větší názornost i obdoby
z písní německých i litevských; než, vše to vede k vyšetření
psychologického dna, na němž zapuštěny jsou kořeny této
poesie, dna, společného všem národům indoevropským. Záhy
užívá Gebauer této metody literárně srovnávací i při rozboru
starožitných památek slovesných: co v oněch statích týkalo se
především stránky formální i stilové, stopuje Gebauer nyní
v hásnické látce, na jednotlivých motivech, v dějovém obsahu.

Kdežto naše starší literární historie obrozenská, význačně
představovaná romanticky založenými učenci Jungmannem,
Šafaříkem a Palackým, pravidelně vyhýbala se takovému
studiu, které příčilo se jejich čistě romantickému pojetí národní
původnosti, svébytnosti a starožitnosti, užíval již Václav
Neheský, předchůdce a učitel mladé generace literární, této metody
srovnávací, neomeškávaje nikdy hleda,ti pHčinné vztahy
českých památek slovesných k cizí literatuře západoevropské,
především po stránce ideové a kulturní. Gebauer přejímá v
polovici sedmdesátých let tuto metodu V. B. Nebeského, jenž jí
nejzdařileji užil v řadě studií napsaných mezi rokem čtyřicátým

102 a šedesátým minulého věku; doplňuje ji však ještě přesnou