čtvrtiny XIII. věku takřka staročeštinu kanonickou, ale tato empirie zakládala se na literárním rozboru některých význačných děl, předem Alexandreidy. Sloučením těchto dvou hledisek vznikl onen Gebauerův závěr, který kladl počátky staročeské epiky před vymřenÍ' Přemyslovců, závěr, jehož autor nehodlal nikdy změniti, ani obmeziti. Tento ojedinělý detail má rozhodně sílu názorného dokladu pro stálou souvislost Gebauerových prací jazykovědných s jeho studiemi literárně historickými, ale ukazuje rovněž jasně, jak obě vědy, jichž důvěrný vzájemný poměr vždy více ochládá a se kalí, u Gebauera se prolínaly, determinovaly, vzájemně podmiňovaly. Po těchto předběžných několika poznámkách jest možno, bez výtky jednostranného odbornictví, sledovati a studovati tyto práce samy o sobě a stopovati, jak všecky jsou neseny určitou, pevně promyšlenou a svědomitě prohloubenou metodou, jež jednak představovala sama v našem literárním dějepisectví vlastní údobí rozvojové, jednak v důsledcích a nápovědech svých ukazovala pro budoucnost k novým drahám i novým cílům. Jako literární historik působil Gebauer dvojím směrem: četné monografie, edice, posudky, skoro vesměs v »Listech filologic kých« obsažené, podávají hojné doklady jeho činnosti literární; souvislé akademické předná:šky universitní, jež nebyvše ani tiskem, ani litograficky vydány, dají se přehlédnouti v obsa hově věrné, ale stilově a výrazově samostatné reprodukci středoškolských učebnic a naukových příruček z per Gebauerových žáků, ukazují nám metodu a postup Gebauerových výkladů literárně historických na katedře vysokého učenÍ. Dvojí tato souběžná vědecká činnost dává teprve celistvou jednotu zjevu Jana Geoauera jakožto dějepisce staršího písemnictví českého; jestliže jeho stati z oboru českých dějin literárních podány jsou vesměs způsobem monografickým, poskytují universitní čtení 101