památek. Vymeziti však přesně tento rámec lze pouze cestou gramatickou a jazykovou; tato díla, tito autoři, toto období, představující v krajní ryzosti a v naprosté správnosti klasický jazyk staročeský, jsou i rozhodnými vrcholy staročeského literárního stilu, jsou nositeli slovesného umění naší minulosti: z východisek jazykozpytných dospívá tu Gebauer mimoděk k hlediskům kritiky sti10vé a formální. Bylo již stručně naznačeno, že přizpůsobení literárně historických studií Gebauerových činností jazykovědnou postoupilo tak daleko, že posléze dějiny slovesnosti staly se pomůckou děl gramatických; obě Gebauerova stěžejní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« i »Slovník staročeský«, berou se touto metodou. Nižší i vyšší kritika tekstová i literárně historická, jejíž skvělé ukázky podával Gebauer v sedmdesátých letech občas v »Listech filologických«, předem prozkoumaly, ověřily, rozebraly, časově zařadily slovesný materiál, z něhož tato velkolepá díla čerpala doklady; hojnost jazykových, ať lexikálních, ať tvaroslovných, ať syntaktických ukázek jest vždy spolu soudem o některém zjevu staročeského písemnictví, soudem gramatickým, sti10vě formálním, literárním; uvedení cizojazyčné, pravidelně latinské paralely k tomu onomu místu, namnoze znamená celý úsudek o původnosti památky po stránce slohově tvarové; naopak úplné opominutí některého staročeského tekstu jest souznačné začasté s jeho odmítnutím, pro něž lze najíti pak doklad i v souvislých literárně dějepisných výkladech Gebauerových. Tak jen dá se vysvětliti, že v posledním desetiletí, které vykazuje celkem velmi skrovný počet Gebauerových publikací z dějin staročeské literatury, zasáhlo jeho mínění rozhodně do velké sporné otázky o chronologii našich nejstarších památek básnických, jež rozdvojila i vlastní Gebauerovu školu; Gebaue 100 rova jazyková empirie viděla v staročeském jazyku z poslední