losti s mužnou oddaností době nové. A toto těsné sdružení studií
literárně historických s vědeckými pracemi filologickými zůstalo
pro celý život Gebauerův rozhodné a směrodatné; i ona z jeho
děl, která nesou v základním svém ústroji znak odborné vědy
jazykozpytné, vykazují při zevrubnějším prohlédnutí stopy
tohoto karakteristického spojení.

Arciť nelze upříti, že postupné soustředění práce, jež přináší
každé skutečné metodické a účelné studium vědecké,
přizpůso
bilo toto naukové spojení. Kdežto počátkem sedmdesátých let

jsou u Gebauera literárně historické práce v rovnováze se
studiemi gramatickými, přesunuje se již koncem sedmého desetiletí
minulého věku těžiště Gebauerovy činnosti do jazykozpytu, ať
hledajícího zákony, ať popisujícího zjevy, ať sestavujícího
přehledné doklady, až pak v osmdesátých a devadesátých letech
jazykověda pohlcuje veškeré síly a veškerý čas Gebauerův, užívajíc
namnoze kritických poznatků literárně historických pro sebe za
pouhé pomůcky, byť velmi důležité a vítané. Leč obdobné
přižpůsobení děje se i jiným směrem: slovanské literatury zvolna
ustupují do pozadí, kdežto staročeské písemnictví soustřeďuje

na sebe hlavní zájem; vývojesioví lidového básnictví a
srovná
vací dějiny literární však znovu a znovu hlásí se o značný
podíl v četných monografiích zabývajících se staročeskými
památkami a dávají jim široký historický podklad i přesvědčivou
průkaznost ideové souvislosti. Než ani staročeské písemnictví

v celém svém rozsahu a v celé útržkové pestrosti svých různých
vzorů a jednotlivých svých druhů, v celém svém příkrém
rozdvojení mezi literaturu náboženskou a rytířskou, nezajímalo
Gebauera jakožto literárního historika vždy stejně: podléhaje

i v literárně dějepisných svých pracích mocně vlivu svého

úsilí gramatického, vymezil si průběhem doby určitou dobovou
oblast staročeské slovesnosti, dal se konečně zaujmouti jistými
význačnými jejími zjevy, vstoupil do služeb několika důležitých 99