nebo fonetiky, vyslovil Gebauer svoje námitky proti pravosti
Rukopisů; snesl doklady, učinil přesně logické závěry a věřil, že
poznatky naukové budou přijaty s klidem, jenž jim náleží ř
přese všecky zkušenosti, které učinili za týchž okolností A. V.
Šembera a A. Vašek. V tom se zmýlil: nastalo veliké šeření
model, a všickni národní ptakopravci dali mu cítiti, co znamená
v Čechách ve vědě i v životě býti vedenu inspirací kritickou.
Ale právě v této zlé době, jejíž děje jsou příliš známy, rozvila
se vědecká jeho osobnost plně: poznal daleký dosah své vědy,
pochopil celou těžkou odpovědnost svého úřadu a uslyšel hlas
svélw genia.

A šel, neodrazen a nezvrácen ničím, statečně za ním. Tato
zmužilá a těžká cesta do strmého, skalnatého vrchu, na niž
zloduchové vrhali překážky, patří k nejkrásnějším výjevům naší
vědecké minulosti.'~ěla do sebe příliš karakterní krásy, aby
nevábila duchů mladých neb odvážných k napodobení. Gebauer
záhy shromáždil kolem sebe školu, jejíž vztah k němu patří
do kapitoly o uctívání hrdin; vtiskl ráz obnovené universitě,
byl ve slovanské filologii i v literárním dějepisu magnus parens.
Nedal se zlákati pokušením autoritářství, nýbrž zůstal věren
sobě a hlasu svého genia. Úmorná práce, neblahé polemiky,
bědné vědecké poměry v Čechách spalovaly dále jeho
organismus a skončily neblahou svou činnost dříve, než Gebauer mohl
dovršiti svoje obě životní, díla. Přece však neodešel Jan Gebauer,
než dokončil práci jinou: jeho karakter, o jehož propracování
usiloval po celý život, byl v hodině skonu dokončeným
uměleckým dílem: bez puklin a bez trhlin, celistvý a hotový.

97