né ústupky, které jiní gramatikové, studující povahu řeči především na dialektech, nejčastěji východních, činili vlivu jednotlivých nářečí na spisovný jazyk český. S buditelským pokolením sdílel se Jan Gebauer také o velkolepou smělost souborných koncepcí, objímajících a vyčerpávajících celý předmět naukový v rámci národním. Obě jeho velká životní díla, »Historická mluvnice jazyka českého« a »Staročeský slovník«, rovnají se plánem a založením podnikům Jungmannovým, Šafaříkovým a Palackého; ztělesňují odvážný a světlý sen syntetikův, který předem nebyl našel ani průpravných prací analytických a monografických, nýbrž musil je teprve všecky sám vykonati. Jako vědečtí pracovníci našeho národního obrození byl ve své vědě universalistou: objímal nejen hláskosloví a tvarosloví, nýbrž též skladbu "a slovníkářství; pracoval v tekstové kritice a exegetice, ale i v literárním dějepisu; zabýval se otázkami z fysiologie řeči i z psychologie jazyka; podával v dílech svých vedle historického výkladu a popisného obrazu také všeobecné zákony a řešení problémů na podkladě srovnávací mluvnice. Než kolem těchto krystalisaČDích bodů, přijatých jé1Jko odkazem z národního našeho obrození, vyhranil se duch ryze moderní, jehož nauková metoda a vědecký rozhled představovaly téměř vždy poslední fáze novodobého zkoumání. Ačkoliv mistr a umělec detailu, propracovávající podrobné otázky až do posledních odstínů a probírající předmět ve všech možných případech, pravidelných i odchylných, neztratil Gebauer nikdy celkového zření vědeckého. MlUVnIce česká byla mu nejen stálou součástkou a zvláštním případem srovnávací a všeobecné mluvnice- slovanské, nýbrž stála u něho vždy na pevných základech srovnávací mluvnice indoevropské, opřených posled ními vědeckými poznatky. 95