podplatným a neodvislým tribunálem mravní poctivosti,
přísným soudem dějinným, před který staví se náš celý ideový
vývo j XIX. věku. On, filolog celou bytostí, zdrženlivý a
přísný v každém projevu, nesmělý a plachý ve všem, co leželo
mimo široký okruh jeho odborného poznání, neústupný a
neúchylný ve sporných otázkách naukových, netušil sám, že
jeho význam daleko přerůstá jazykozpyt a mluvnictví,
tekstovou kritiku a literární dějiny a nebyl by, ať v cudné a ryzí
skromnosti svého vzácného srdce, ať ve své krásné nedůvěře
k všeobecným závěrům, jejichž vývody nejsou zcela evidentní,
nikdy uvěřil, že budou se mu obdivovati a budou ho milovati
i ti, kdož jsou lhostejni k problémům jeho odborné vědy, a pro
něž jazykový vývoj staré češtiny jest pouze cizím a mrtvým
poznatkem.

Jan Gebauer byl v mnohém ohledu dědicem a zároveň
dovršitelem našeho národního a vědeckého obrození. I pro něho
byla řeč ústředním bodem všeho zájmu a úsilí, řeč, jež
nejjistěji zachovává tradici a souvislost národní, řeč, jejíž dějiny,
ryzost a bohatost jsou nejspolehlivějšími kriterii duševního
života a rozkvětu v národě. Miloval jazyk zvláštní temnou a
těžkou láskou, která se nedá naprosto vyložiti jen oddaností
odborníka k vědeckému zaměstnání a k naukovému objektu;
byl vzrušen jejími osudy a pohrdal zcela rozhodně jejími škůdci
a zbytečnými oprávci. Ano, bylo přímo trochu vědecké
romantiky v Gebauerově zálibě pro staré a nejstarší fáze řeči, pro
něž cítil více než zájem metodikův; čeština XIII. a XIV. věku
byla mu jaksi důvěrně a přátelsky milá, obracel se k ní jako
k rádkyni ve sporných otázkách, snažil se usilovně, aby uvedl
její zákony v soustavu nejpřesnější. Výsledek tohoto
naukového kultu »normální« staré češtiny byl patrný hlavně ve dvou
směrech; učinil definitivní konec zastaralé pověře o normativní

94 a napodobení hodné řeči veleslavínské a odmítl rozhodně příliš-