mitivní duše k Bohu. Nabýval nové mízy, jakmile první slunce
pohrálo zlatem jedněd, jakmile zazurčel potok osvobozený od
ledu, jakmile vykřikl skřivan v modravé dálavě. Jest to
optimism duší nejprostších, nejčistších a nejšťastnějších. Adolf
Heyduk jediný ze svého pochybovačného a zachmuřeného pokolení
dovedl takovou duší zůstati až do svého roku osmdesátého.

(1915.)

92