Svět, jehož se Heyduk zmocňoval svým neochabujícím citem,
nebyl vždycky pln jasu a harmonie. Stesk za uprchlou mladostí,
který zprvu zněl jako klidná melancholie, stupňoval se později
v tuchu stárnutí bezútěšného; ztráta druhů a dětí, již přijímal
druhdy s bolestí bez zoufalství, nítila posléze úzkost z hrozného
osamění; v cyklu »Znělky« ozvalo se dokonce přechodné °
zdá se, že spíše přejaté než prožité - pojetí o přírodě necitelné
k našim útrapám. Nejsou to však myšlenkové koncepce,
odůvodněné poznáním intuitivním nebo ideovým; jsou to prostě
nálady srdce příliš vznětlivého. Nenašly ani organického
zapětí do životní jednoty básníkovy, ani hutné formulace
umělecké: knihy »Dumy a dojmy« a »Z deníku toulavého zpěváka«,
kam Heyduk soustředil svou žalnou lyriku, odvracející se
zatrpkle od života, stojí nízko na stupnici básníkových děl. Leč
i mlhami těchto dočasných senilií proráží osvobozující paprsek.
Srdce, odhodlané vždycky k výboji, chce se přece probíti chmu_
rami, aby se rty mladistvě žíznivými napilo z poháru světla a
životní víry. Tato odvaha nepoddati se a nezestárnouti nadobro
hlásí se navzdory všemu a nejvíce navzdory přemítavému
rozumu, který u Heyduka byl vždy podruhem, a nikoliv
rozhodujícím pánem.

Konec konců nabývá v Heydukovi vrchu přece optimista, jímž

byl vlastně vždycky od dob mladosti. Jeho optimismus srdce
milujícího a věřícího netemenil nikdy z ideového přesvědčení,
nýbrž byl úhrnem životní jistoty a projevem citové nutnosti.
Spoléhal vždy na souhlas básníkova nitra s přírodou, na
radostný a samozřejmý poměr lidské osobnosti k milované rodné
půdě, na pantheism stejně naivní jako opravdový: jak slastné

a jednoduché to opory! Nepotřeboval záruk filosofických, ani se
netrudil prptidůkazy, které nabízí optimistům příroda
pozorovaná věcným a nedojatým pohledem z přílišné blízkosti. Byl
opojením jako vyznání lásky, byl vytržením jako modlitba pri- 91