půvab, starodávná dobrota. V jeho selankovitém podání měknou
drsná návrší a vyrovnávají se prudká údolí Českomoravské
pahorkatiny, kde se narodil; Rychmburk se zvedá na rozhraní
zasmušilého, lesnatého pohoří a klidně zvlněné náhorní roviny,
která sestupuje pozvolně do kraje; sem, nikoliv do hor zdá se
býti zcela obrácen zrak Heydukův. V domově zvučely zpěv
ptactva, hudba houslí, zurčení potoků, klepot mlýnů, modlitba
zvonů - pravé pozadí pro vzrůst povahy melodické. Jaká země,
taký lid: Heyduk své předky a příbuzné z tuhého kmene
východočeského, vyrostlé namnoze ve vzdorných náboženských
tradicích, zpodobuje bez vnitřních rozporů a bez krvavého
zápasu s půdou o chléb. Ctí v nich vše patriarchální a přejímá
to sám od nich: důvěrný vztah k lidovému podání, odevzdaný
poměr k přírodě a k zemi, pýchu na selskou i českou minulost,
bodré sebevědomí rodiny mlynářské, která si tyká s
pohorskými vodami a občas zatouží pospíšiti s nimi do světa.
Naprostý soulad s rodiči a sourozenci; zádumčivý odchod z
rodného domku a občasný návrat bez odcizení a bez trpkosti;
konečně elegie nad ztracenou mladostí, nad domovem
srovnaným se zemí, nad hrobem otcovým a matčiným. Nikde ani stínu
tragického rozporu mezi otci a dětmi; naopak, v »,pohádkách
duše« vyvolává si Heyduk milostné vztahy svých rodičů ve
zcela týchž tónech, jimiž zvučí jeho erotika vlastní -
málokterý z básníků pojal s klidem tak samozřejmým svůj osud
jako prosté pokračování osudu svých rodičů.

Heydukova erotika zazní plným tónem teprve, když přebolely
krise mladistvé citovosti, jež v prvních knihách lyriky
vyjadřoval dušeslovným i stilovým způsobem běžným v tehdejší naší
poesii. Na vlastní a svéráznou milostnou strunu udeřil Heyduk
v knihách »Písně« a » V zátiší«, které dýší selankou
patriarchální. Zpodobuje z dramatu lásky dějství prostřední a
nej
84 méně napiaté, jemuž se lyrika tragická zpravidla vyhýbá: klid