melodickému. Písni zrozené za posvátného úsvitu jitřního z
nevinného objetí prostého člověka a n~tknuté přírody přisuzuje
Heyduk poslání skoro mystické: má důvěrným dotekem zaceliti
rány, má lehkou něhou vykoupiti z pochybností, má omladiti
duši tuchou lepšího budoucna. Ale právě v »Cymbálu a huslích«
má Heydukova píseň neveliké rozpětí: její srdečná důvěrnost
zatížena jest často zdrobňující titěrností; její kmenový svéráz
placen jest často vnějškovým provincionalismem; líbezná a
měkká dívčí něha není úměrně provázena plnou silou jadrného
junáctví.

V »Cymbálu a husHch« nechybí arciť, právě jako v
»Cigánských melodiích«, písní, které prudce a rozhodně protestují. proti
útlaku nepřátel a mdlobě krajanů, proti násilí Maďarů a
pasivnosti Slováků, proti násilí odnárodňovatelů a resignaci
pokořených - vedle Václava Šolce a před Svatoplukem Čechem se tu
Adolf Heyduk stává tvůrcem politické chansony české, již ve
své době samojediný zasnubuje co nejdůvěrněji s písní národní.
Ale - o tom nemůže ani mezi ctiteli Heydukovými býti sporu
- zde čin kulturní a národní, jejž Neruda bystře nazval
»nejlepší českou invasí od dob Jiskrových na Slovensko«, daleko
převyšuje čin umělecký. Politická chansona - a to platí ve
zvýšené míře i o pozdější tendenční sbírce ~e)'dukově »ŠÍpy
a paprsky« - nežádá si pouze prudké inspirace citové,
ušlechtilého rozhorlení,-ořitkého šlehu a vtipného sarkasmu, oč není
v »Cymbálu a huslích« nouze, ale předpokládá též rozvitou a
organisovanou politickou myšlenku, ano i kus pevného
programu, který vedle invektivy zná i veřejný čin. Ale žádati toho po
Heydukovi, znamenalo by naprosto nepochopiti hranic, v nichž
žije svým svébytným životem jeho lyrismus.

82