patří přes veškeru intensitu a svěžest vždy mladistvého postřehu
~ezi básníky, jejichž nadání jest v podstatě malebné a jejichž
největší mohutností jest síla představivá. Nežádá si po přírodě
obrazů, u nichž by trvale prodlel jeho zrak, nýbrž jest jiyc!ěčen,
že vzněcuje v něm bohatou intensivnost citů a že přisvědčuje
kě v~emhnutím jeho pudového života. Proto jsou »Cigánské
melodie«, kde proniká již tento názor, tak příznačným prólogem
vší Heydukovy lyriky.

Heydukovo Slovensko neleží pouze zeměpisně v sousedství
uherSkého Podunají, kde šuměly melodie cikánské. Ci~ový
naturalista našel v této zaslíbené zemi slovanského mládí jednotu
mezi přírodou a lidem, souzvuk lesní hudby a prostonárodní
písně, shody mezi pohádkovými reji rusálek u jezera a mezi
křepkým tancem půvabných venkovanek při cymbálu a fujaře.
Kde není toho souzvuku, tam vnáší jej stůj co stůj Heydukova
snaha zmelodisovati všecky projevy života a přírody. Knihu
»Cymbál a husle«, jíž dostalo se prvního obecného úspěchu,
nese dvojí básnická tendence: zestilisovati vše do prostých a
jarých tvarů národní písně slovenské a zdůvěrniti vše v měkkém
idylismu. Přivřev usilovně zraky přede všemi zjevy, které by
rušily ilusi, otevřel Heyduk na Slovensku srdce dokořán, aby
vyzpíval ve sterých variacích slastnou víru, že svět posud
nezestaral a že lid v přírodě uchovává pel jeho mladosti - jako
Božena Němcová v »Chyši pod horami«, lokalisuje též Heyduk
do Tater prostomyslnou a útěšnou víru v dobrotu lidského
srdce a v dobrotu přírody. Kdežto však u Boženy Němcové,
básnířky výpravné a zpovědnice ženských osudů, jest nejvyšším
obřadem tohoto rousseauovského náboženství bratřící a
vyrovnávající láska, nezná lyrik Heyduk vyšší liturgie nad píseň:
jsou-li na jeho Slovensku jakékoliv rozpory a rozkoly - a jeho
optimism snaží se jich viděti co nejméně - dává Heyduk přes

ně na nejlehčích křidélkách přeletěti písni, spasnému živlu 81

6