V prvních knihách básní z padesátých a šedesátých let stojí
Heyduk blíže pokolení svých současníků než sobě samému:
nenašel se ještě. Chvílemi zaútočí přímo na sluch povědomá
kadence milostného popěvku Hálkova neb drsný akord
Nerudových hřbitovních motivů zaostřených sociálně; mezi
roztouženou erotiku plnou citových i výrazových nadsázek zalehnou
ony temné a hluboké tóny nedůvěry a smutku, jaké adresoval
tehdy Heydukův druh Anně Holinové; nechybí ani názvuků
na samotrýznivou citlivost Pflegrovu. Heyduk neosvobodil se
posud také od zahraničních vzorů své generace: Byron jest mu
průvodcem po Benátkách a nebezpečně sugestivním mistrem ve
veršované povídce; Lenau ukazuje mu cestu po uherské pustě
mezi cikány a učí jej obrážeti žal srdce v žalu přírody; častěji
však než tito básníci smutku patetického ozvývá se z mladistvé
lyriky Heydukovy lyrik smutku ironického - Heine. Až bude
promyšlena a napsána důležitá kapitola Heyduk a Heine, jejíž
pouhý název zní dnes jako protismysl, pochopíme, které
překážky musil Heyduk přemáhati cestou ke své lyrické osobitosti.
Hledal píseň, a nacházel prozatím jen básnický feuilleton;
prožíval mocný cit, a maskoval jej mnohdy lehkým vtipem;
maloval obraz z přírody, a porušil jej genrovým výjevem; věřil
mylně, že i náladová báseň musí býti vyvrcholena, a osvojil si
zvyk vyhrocovati ji žertovnou pointou, duchaplným zeugmatem.
Nepřekonal vlastně nikdy úplně tohoto heinovského nazírání na
lyriku, jemuž podlehl cele i Hálek a které Neruda odhodil
teprve v »Prostých motivech«. Jaké zlomyslné rozmary určují
cesty básnických filiací! Heyduk ve shodě se svými literárními
soudruhy hledá inspiraci v německé lyrice pogoethovské, a dá se
zapřísti v sítě Heinem, jenž jej spíše odvádí od jeho vlastní
svéráznosti básnické. A zatím zůstává nepovšimnut v téže lyrice

78 básník, jehož vroucí něha, přírodní oddanost, melodická prosto-