vých povídek i na »Paní fabrikantové« lze změřiti dosah
předčasného jich odchodu: čím mohli se oba státi našemu umění,
až by byli zcela ovládli kázní skutečnosti i formy mlhu
citovosti a neurovnanou improvisaci! A Jan Neruda sám? Dostalo
se mu sice složité a vzestupné cesty vývoje - nebyla to však
dojista ona »cesta dlouhá, dlouhá«, o níž mluví osmý motiv
zimní. Vzdálil se značně od mladistvého svého východiska, ale
poslední jeho díla slibují přece postup další; nikdo z nás
nedovede oželeti, že »Zpěvy páteční« zůstaly zlomkem tak
skrovným, a leckdo mezi námi zatoužil po pátém cyklu »Prostých
motivů«, v němž přes propasti zastřené parami záporného
pesimismu by zklenula pravá Nerudovská moudrost a dobrota
lyrické mosty kladu a víry.

Jediný básník této generace byl vyňat z krutého pravidla
předčasného odchodu - Adolf Heyduk. Směl vypěti vše, co
život dává: citový vzruch mladosti, mírnou a slunnou pohodu
mužných roků i křehnoucí melancholii stáří. Směl změřiti plnost
svého osudu dvěma způsoby, jichž zřídka jest popřáno užíti
jednomu a témuž člověku, v samé intensitě prožitku i z
moudrého odstupu let. Směl vydati v písních celou svou duši a nastlati
několika pokolením na cestu růžových a bílých lístků se stále
kvetoucího šípkového keře své lyriky. Ale úděl jeho
požehnaného stáří znamená více než ctihodnou řadu roků a desetiletí.
Adolf Heyduk našel svou osobitou strunu a svou životní
melodii poměrně pozdě: mezi čtyřicítkou a padesátkou byl rozhodně
větším básníkem než na prahu svých třicátých let, a ještě

v lyrice šedesátiletého poety ozývá se velmi často jiskrná
svěžest junáckého vztahu k životu. Ani ztráty přátel a dětí, jež
z něho na čas učinily elegika, ani změnyvkiisůa--s~ěrů,
které porušily leckdy rovnováhu jeho klidného primitivismu,

76 nedovedly Heyduka přinutiti, aby zestárnul. Zachoval si mladost