DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU

MEZI Nerudovými zimními motivy, kde tvrdou a pevnou
rukou váží Samota a Nemoc girlandy z černých macešek a kde
se zkamenělým úsměvem Zima a Smrt vijí bílé kytice z narcisků,
kvílí v trojím lyrickém výkřiku bolestné poznání o rozdílu
mezi písňovým výtryskem kypivého mladého srdce a mezi
unavenou melodií starcovou. Nejkratší a nejméně stilisovaná
z těchto tří básní volá přímo k osudu, aby ušetřil pěvce kletby
stárnutí: není, praví resignovaný padesátník, smutnějšího
vědomí, než musí-li čísti básník z útrpného pohledu svých
posluchačů, že ztrácí hlas a že navždy pozbyl štěstí resonance.

Podobá se, že na Nerudově pokolení byla příliš vrchovatě
naplněna tato prosba, temenící z trpkého odevzdání churavcova

a z nelítostné, ba nespravedlivé obžaloby přísného autokritika.
Melodický básník temných nod a jasného soucitu, Rudolf
Mayer, odešel před vlastním rozpukem svého bohatého i
jem
ného nadánÍ. Prudký Václav Šolc, v jehož nevelké knížce jest
nashromážděno tolik mladého mistrovství, zmařil sám svůj
vývoj právě tehdy, kdy nesl se za novými možnostmi české
lyriky i epiky. Několik kroků pod dubovým prahem zralé
mužnosti umírají také Gustav Pfleger a Vítězslav Hálek, a
právě na nejlepších kusech knihy >>V přírodě«, na řadě Hálko- 75