Avšak Havlíčkova kritika hlásí se ještě neClm Jmym zcela
důtklivě do tábora proti romantického. Dva ostře ohraničené typy
kritiky vracejí se stále v slovesných dějinách. Jedni kritikové
hledají vždy pevná, trvalá pravidla, jimž se má podříditi kypivá
plnost básnického tvoření; i když tvrdí, že své principy vyvodili
z umělecké empirie, pokládají je přece za cosi hotového,
neměnného, závazného, čím se musí říditi také tvorba příští. Věří
netoliko v objektivnost svých dojmů, ale i v obecnou platnost
estetických soudů ... jsou to dogmatikové. Duševním jejich
domovem jsou století racionalistická, vkus jejich přiklání se ke
klasičnosti, převahu mezi nimi mají Francouzi neb alespoň rozhodní
žáci kultury francouzské: Boileau, Lessing, La Harpe. Druzí
kritikové táží se především po dějinných podmínkách, z nichž
výtvor básnický vznikl; zákony vývoje a determinace, které
čerpají z pokorného a trpělivého poznání nepřetržitého kulturního
dějství, jeví se jim jako cosi věčně živého a měnného ... jsou to
historičtí relativisté. Hlásí se za syny romantiky a pyšní se jejich
tušivou zvídavostí a zjitřenou sensibilitou; mezi jejich duševními
předky jsou germánští duchové: Herder, paní ze Staelů, bratří
Schleglové.

Havlíček jest rozhodný příslušník prvního typu: nevzhlížel
nadarmo k Lessingovi jako ke svrchované autoritě kritické. V
zásadní »Kapitole o kritice« prohlásil se pro obecnost a objektivitu
krasovědných 'Soudů; vymezil čiře dogmaticky svobodu v umění,
jakožto »veliké, neskončené množství rozličných pravidel«; přiřkl
kritikovi úkol bdíti na,d pravidly těmito. Stál rozhodně blíže
Dobrovskému a Čelakovskému, jejichž soudy byly apriorní a
normalisujíd, než mladší skupině kritické, zastoupené Sabinou a
Nebeským, kteří po cestách bratří Schleglův hledali podmínky, za
kterých vzniká z plnosti kultury básnický čin.

V době, kdy u nás - a v neposlední řadě jeho vlastním
působením - skomíral romantický ideál, postavil se Havlíček 71