nejubožejší či nejpitvornější. Nechce viděti celého Achilla, P
spokojil se ovšem často také levnější půtkou s pouhými
literárními Thersity - nýbrž míří jen a jen na jeho patu - a
nechybuje se jí nikdy. Havlíčkova satira literární, jež
vysvobodila naše panenské písemnictví z dosavadní zdrženlivé
anonymnosti a ohleduplné typičnosti Langrovy a Koubkovy, stojí
nepopřeně nad jeho kritickou praksí: má-li zde úctyhodné
občanské ctnosti Boernovy, přibližuje se tam rozpustilé
geniálnosti Heinově.

Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou prak si
Havlíčkovu, zavinila, že Havlíček změřil dostřel svého soudu pouze
na průměrných a prostředních dílech epigonských. Ni
jedenkráte nebylo mu přáno vyrovnati se s velkým tvůrčím činem
básnickým neb myslitelským. V té věci dostalo se mu
nevděčnějšího údělu než kritikovi jeho rodu, Ludvíku Boernovi; ten
vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv v zápase s Claurenem a
Houwaldem, ale přece směl střetnouti se kriticky nejednou se
samým Goethem. Leč kdo byli předmětem Havlíčkových
rozborů a útoků? Tři odvození dědici české sentimentální
romantiky, Tyl, Vocel a Kapper; dva čeští nohsledové německé
filosofie ještě před plnou krystalisací svého myšlení a své povahy,
Augustin Smetana a František Čupr; chlební pisálkové Jakub
Malý et hoc genus omne. S jediným velkým básníkem zkřížily
se Havlíčkovy kritické cesty: s básníkem srdce, života i slohu,
s Boženou Němcovou. Než i o ní psal Havlíček před vlastním
rozpukem jejího umění. A proto má kritika Havlíčkova
namnoze povahu negativní.



Karel Havlíček patřil celou bytostí k paradoxnímu rodu těch
rozkošných a ne odolatelných lidí, kteří provádějí vše, čehokoliv
se třeba na okamžik dotknou, s hlubokou a opravdovou vHností,

a přece stále hrají a srší rozmarem, žertem, veselím. 6S