kým dílem. Máme od něho pouze několik referátů, které jsou
improvisovány, avšak nedomyšleny a nerozvedeny; musíme se
z jeho pera spokojiti nečetnými náběhy ke skutečné soustavné
formulaci; najdeme bystré jiskérky jeho polemického ducha
a jeho kritického nadání v drobné a všední tříšti redakčních
poznámek, nahodilých invektiva podrážděných replik. Kletbou
- ale zároveň inspirací - této kritiky jest její příležitostnost.
Denní náhoda dodávala arciť zcela libovolně recensentovi
»České Včely« knihy, časopisy, někdy i divadelní představení k
posudku a k rozboru. Havlíček však pracoval o svých kritických
článcích sám metodou příležitostnou: oddav se chvilkové náladě
a okamžitému rozmaru, napsal nejednu stať přes noc; jindy
však odložil na týdny, na měsíce rozepsanou úvahu, aby se
k ní vrátil, odcizen tématu a zbaven inspirace; proto leckterý
z Havlíčkových referátů působí nastavovaně a zlomkovitě.

Havlíčkova kritická Musa jmenovala se Chvíle a popřávala
mu pouze krátkých objetí. Jako v celém jeho životním díle,
jeví se také zde zřetelný sklon k soustředěné drobné práci, která
jen zřídka řadí krátké články jakožto organické členy v
jednotný řetězec: nikoliv kritický myslitel, nýbrž kritický žurnalista
mluví tu k nám. Jsa neodolatelný tam, kde v nejstručnějším
rámci, řečí hutnou a argumentací spádnou vyjádří útočný svůj
soud, Havlíček nedovede se v delších statích ubrániti, aby mu
nedošel dech. Proto pověděl své nejříznější úsudky o
spisovatelích a své nejpronikavější glosy k české vlastenecké romantice
ne snad ve formě kritického referátu, nýbrž ve dvou, čtyřech
řádcích epigramu; na této úzké stezičce mezi dvěma hlohovými
keři líbá se s Musou svou nejšťastněji a nejdravěji.

Potom pouští uzdu i své jízlivé zlomyslnosti, kterou v
kritikách vlastních snažil se ovládnouti. Neodsuzuje pouze, nýbrž
hned karikuje; neútočí toliko na dílo, ale i na osobnost jeho
64 spisovatele; vyjímá z plnosti autorova zjevu jediný rys, a to