hvězda české slávy třpytí se tam a zářiti bude již pro věčnost!«
Zase po způsobu svého přítele Karla Sladkovského velebí
průkopnický čin Husův liberálními hesly, znovu, jako před pěti lety
v Brandýse, řadí k Husovi Komenského. Takto překračuje práh
rodné světničky Husovy, - a její nedůstojná bída a
zanedbanost zraňuje jej až v hlubinách srdce, jako již před desetiletími
se cítil zahanben František Turinský, jeden z prvních básnických
poutníků na tomto posvátném místě. Bolest svou nad
znesvěcením památného místa a nad obecnou nevšímavostí k němu
vyjadřuje Neruda dvojmo. V úvodu feuilletonu - jsou to slova
těžkého pathosu: »jsem synem mučednického, chudého, milého
toho národa, a bolest zaráží se v prsa jako rozžhavený nůž, ostrá,
nevýslovně palčivá.« Mohutněji však působí úsečný a hutný
závěr »eklogy«; nad níž rozestřen jest smutek pozdní Nerudovy
básně »Ve lví stopě«: »Za chvíli již sedíme ve svém povoze a
ujíždíme k našim staroslavným Prachaticum. Na dřevěném mostě
loučí se s námi ještě socha svatého Jana z Nepomuku. Již jsme
vyjeli na silnici. Sedíme mlčky, a nikdo nemá odvahy, aby se
ohlédl k Husinci zpět.«

Neruda básník však ani za nového svého tvůrčího omlazení
nepřiblížil se k osobě Husově a k naší náboženské reformaci.
Možno dokonce říci, že odstoupil od jejího nazírání co
nej
dále. V »Písních kosmických« vítězí jeho nenáboženský titanism
založený na poznání přírodovědeckém: renaissance, nikoliv
reformace, pohanství opojené zemí a vesmírem, nikoliv přísné
křesťanství obrácené k věčnému spasení, estetická rozkoš z bytí,
nikoliv mravní zákon transcendentní docházejí tu výrazu.
»Bal
lady a romance« jsou dokonce dětmi katolické tradice,
kato
lické sensibility, katolického primitivismu: Bůh, s nímž důvěrně

a radostně básník hovoří, prošel mediem církevně lidových
legend a katolicky chrámového umění ... jest to Bůh zlidštělý, 59