kou, jen učením svým a obětováním se za učení to, na
divadelní drama, nemá-li se osoba hlavní stát vedlejší, jest potřebí
něčeho jiného.« Jak znamenitě rozumí zde Neruda podstatě
tragedie, jak málo rozumí osobnosti Husově! Není sporu, že
figura Husova není právě dramatická; hry Tylova,6 Jiráskova,
Voborníkova, Dvořákova daly Nerudovu názoru v podstatě za
pravdu, ale lze přece tvrditi apodikticky, že Husův vývoj,
vnitřní boj, zrání, kolísání a zdokonalování by neobsahovaly
prvků dramatických? Věříme, že velký básník je odkryje a
využije jich.

Rozbor Gerstenbergovy hry jest významný také tím, že Jan
Neruda v něm zdůraznil po prvé národní prvek v Husově
osobnosti i díle: Hus jest mu »ideálem člověka Čecha, jenž po
česku, cestou národní vedl přivržence své k poznání pravdy«.
Při kritice truchlohry Leythauserovy naznačil, že dramatický
básník by mohl tyto prvky rozvésti jakožto plodné politické
motivy, jimiž by vnikl do nedramatické, epické látky husovské
hyb a vzruch - přece však varuje, aby tento živel národní
nezatlačil snad příliš do pozadí všeobecnou, mravní, lidskou
podstatu Husova zjevu a významu. Ani v kuse Gerstenbergově ani
v »dramatisované elegii« Leythauserově není však těchto
politicko-národních zřetelů.

Hlučnou fanfárou svobodomyslného nadšení pro všelidský
význam naší reformace zahajuje Neruda r. 1871 cestopisný
obrázek z Husince, který vložil do volné řady svých
jihočeských »eklog« většinou rozmarné a vyrovnané nálady (8. 8. VII,
str. 253-256); ale do břeskných tónů husitské tirády zaléhá
ihned pláč elegických houslí. Povzneseně a hrdě sestupuje
Neruda od šumavských výšin k »českému Betlému« a rozhlížeje se
po krajině, deklamuje u vytržení: »Odtud vylítla hvězda k
nebesům, ozářila celou oblohu, její lesk zachvěl světem -
za
58 stírejte celé nebe rouchem lží, kdykoliv vichr dějin je odestře,