ností, dějinným zjevem, organickou částkou národního života a klesl na pouhé schema, ideologický pojem, heslo agitační.5 Nepoměrně pronikavěji a bystřeji dotkl se Neruda husovského problému, když k němu v 70. letech přistoupil v kritice literární, zabývaje se Husovou postavou na jevišti, po prvé při Gerstenbergově tragedii »Jan Hus« r. 1874, po druhé v roz boru Leythauserovy dramatické trilogie »Husitendramen« r. 1876, kde drama Husovo zahajuje cyklus. Obě scénická díla básníků bezvýznamných zrodila se z myšlenkového nadšení pro reformaci, z poctivé sympatie k národu českému, z úctyhodného studia dějinného, ale ani svobodomyslný Karel Gerstenberg ani nábožný Max Leythauser nebyli tvůrčími poety, natož drama tiky, třebaže hra Gerstenbergova měla na divadle v Bernu pěkný úspěch. Neruda, dobrý znalec dramatických i divadelních požadavků, podrobil ve svých blahovolných kritikách (Kr. Sp. VII, str. 464-468 a 494-499) oba kusy rozboru velmi zevrubnému, kde oceňoval dle ceny básnické i dle účinnosti scénické výjev za výjevem, ale při tom pokusil se řešiti svou analysou otázku obecnější: pokud Hus a Kristus jsou vhodnými dramatickými hrdinami, při čemž přihlíží i k italské hře o Ježíšovi a Magda, leně od Felixe Goveana. Neruda rozhodně popírá, že by všelidský Spasitel i národní Mistr se hodili k zpracování dramatickému. Jsou mu oba postavami nedramaticky klidnými, povznešenými úplně nad mraky osobních vášní, ponořenými pouze do poznání myšlenkového. Oba jsou »vtělená pravda, ryzí upřímnost, nepřekonatelné uvědomění, úplné podřízení sebe pod myšlenku.« A s velmi bystrým pochopením dramatických zákonů, nikoli však v úplné shodě s našimi historickými vědomostmi o Husovi, zdůrazňuje Neruda, proč se Hus hlavně vzpírá dramatickému zpracování: nemá prý ani vývoje, ani vnitřních bojů, vystupuje prý zcela hotov a nevykazuje tudíž charakterového postupu. }}Hus bojuje jen slovem, jen myšlen- S7