obraz ze žhoucí myšlenky vyrostlý, v němž mužné přesvědčení
i žár citu došly stejně plastického výrazu.« (Kr. Sp. VIII, str. 301.)

Jan Hus, k němuž Jan Neruda takto dospívá, není
individuálním výtvorem ducha básníkova - toť onen liberální typ,
který si postupem zjednodušujícím z Husa upravilo
politickosvobodomyslné hnutí na konci 60. let; tento Hus byl oslavován
na poutích do Kostnice i při odhalení desky na rodném domku
husineckém; tomuto Husovi vzdával svým pádným,
demagogiáým, ale chvílemi frázovitým způsobem r. 1869 čest Karel
Sladkovský jakožto »mučedníku přesvědčení, jakožto
osvoboditeli národa svého z okovů nevolnietví duševního, jakožto
jednomu z nejpřednějších a nejvznešenějších bojovníků za
všeobecnou svobodu lidskou«; tohoto Husa zpopularisoval v písních
i v článcích Karel Tůma.

Do tohoto mnohohlasého sboru liberálních a demokratických
velebitelů Husových vpadl Neruda žurnalista nadšeným
projevem v »Národních Listech« dne 24. srpna 1865 u příležitosti
odhalení pomníčku Komenského v Brandýse (SS. XXVI, str.
71-74). Neruda pojímá Komenského jakožto Husova
dovršova tele, pod jehož rukama plamen kostnický,hrozící,že lidstvo jen
popálí a oslní, počal hřát a osvěcovat; obě postavy stojící na
počátku a na konci naší největší doby dějinné, se doplňují: »Hus ze_
mřel pro svobodu myšlenek a pro svobodu osobního přesvědčení;
Komenský žil a trpěl pro všeobecnou osvětu, z níž se rodí
rovnost a bratrství všech. Hus dal nám myšlenek vzbouření,
Komenský dal nám myšlenek vítězstvÍ.« V horoucí stati, která
bohatstvím smělých a původních metafor ihned prozrazuje
básníka, ale při tom tone ve velikých a často nepřesných slovech
tehdejšího liberálního novinářství českého, není nejmenší zmín_
ky o tom, že a v čem Hus i Komenský jsou duchy nábožensky
reformačními, i jejich národní význam příliš se ztrácí v
abstrakt
56 ním, svobodomyslném všelidstvÍ. Hus přestal takto býti osob-