o výtvarném umění spíše z plnosti bezprostředního dojmu a
z naivního, instinktivního pochopení než z hloubky poznání
odborného; jeho kritiky obrazů a soch většinou byly literárními
parafrasemi, nikoliv výtvarnými rozbory; do otázek obrazové
stavby a světelného neb barevného ustrojení' pouštěl se zřídka,
a to jen poznámkami letmými.

Tak přistupoval také v říjnu 1863 k Lessingovu »Janu
Husovi na hranici« (Kr. Sp. VIII, str. 127-131): o koloritu a
vzdušnosti obrazu zmínil se zcela stručně v závěrku referátu,
kdežto hlavní zřetel obrátil k myšlenkovému pojetí postavy
Husovy. Ač v celku chválí Lessingovo dílo, hlavně pro
psychologický výklad obou skupin kolem hranice, přece v základní
věci staví se proti německému malíři. Lessing zpodobil Husa,
kterak oddán do vůle boží a naplněn tichou pokorou koná
svou poslední modlitbu kleče nedaleko hranice. Neruda odmítá
tohoto Husa resignovaného, trpícího, uklidněného, na jehož
churavé tváři pohrává paprsek smířlivého ticha záhrobního;
zdát se českému novináři, že se tu »zrcadlí opět duch německý,
sahající vždy po tom, co jest nejabstraktnějšího«. Neruda,
hlasatel činu, hrdinství, vůle, přál by si Husa heroického, silného
hrdinu, jenž, ač oddán v soud boží, sleduje mužným zrakem
celé své okolí a vyrovnává se s ním; slovem: nestačí mu Hus
náboženský, nýbrž volá po Husovi výbojném. Když po dvanácti
letech na Žofíně vystaven byl Lessingův »Jan Hus kazatel«,
kde vyvolil si diisseldorfský mistr jedinou postavu Mistrovu ve
zjednodušené, soustředěné komposici, soudil Neruda, že nyní
dosáhl K. B. Lessing toho, co na velkém plátně berlínském mu
zůstalo odepřeno: tam mučednický sen, zde tvář duševního
bojovníka: »Výraz plný ducha, tvář svědčící o bohatosti mysli
i srdce. Rozhodnost vůle, živá náruživost, měkký cit i nadšení

až poetické, vše má svůj harmonický výraz ve tváři té. Je to 55