bodu lidstva a nastupuje u národů zašlých stráž mrtvých; celý
národ jest Sirotkem po Žižkovi; avšak v době nové, kdy
dorůstá svého mužství a kdy chystá se znovu postavit v čelo
národů kráčejících za svobodou, dojista najde Žižku nového.
Spor minulosti a přítomnosti jest překonán, velké dějiny
husitské, pojaté v duchu liberálním, jsou zárukou větší budoucnosti;
básník s důvěrou může se k nim obraceti vždy, kdykoliv hledá
příklad činorodé vůle, charakterní ryzosti; Hus a husi,té stávají
se vzory při národní výchově.

Po desetiletí jest to nikoliv Neruda básník, nýbrž Neruda
národní pedagog, kdo zabývá se studiem Husovy osobnosti a
jeho významu.

Mineme-li rozmarný žertík zábavného satirika z roku 1862,
kde v málo vkusné úpravě »besedního čtení« paroduje, tuším,
Hoflerovo výlučně národnostní pojetí husitství,4 setkáváme se
u Nerudy s Husovou postavou po prvé v souvislosti
překvapující - ve výtvarném referátě. Souběžně s německým
básnictvím, které v liberálním období opěvovalo rádo hlučné a
pohnuté události z dějin boje za národní, společenskou a
náboženskou svobodu, pokoušelo se také malířství německé o podobný
cíl: v honosných, hromadných výjevech účinně spořádaných a
duchaplně pointovaných zobrazovalo proslulé hrdiny zápasu
o uvolnění lidstva, horujíc a povzbuzujíc tam, kde malíři
romantičtí kořili a modlili se v pokoře a u vytržení. Z těchto
umělců, soustředěných hlavně ve škole diisseldorfské, jest pro
nás Karel Bedřich Lessing nejpamátnější; jeho učený a
důkladný štětec vyprávěl rád na obrazech velkých rozměrů a
přehledné, ač střízlivé komposice chladnými barvami o Mistru
Janovi. R. 1842 vznikl »Hus před sborem kostnickým«, v
padesátých letech následoval »Hus na hranici«, v šedesátých pak
»Jan Hus kazatel«; poslední oba obrazy byly vystaveny v Praze

54 a d.aly Nerudovi podnět do široka se rozepsati. Neruda mluvíval