»Go mám zapět! Mám pět otců slávu,
mám o slávě předků zazpívat?

o dobách, v nichž lid náš ještě uměl
pro svobodu krev svou prolívat?
Nesmím myslit na ty boje slávy,
nesmím myslit na tu velkou dobu,
svoboda, již národům jsme dali,
bídně přivedla náš národ k hrobu! «

Leč Neruda krok za krokem upouští od tohoto krajního
odporu k minulosti a k dějinám a dospívá zvolna k názoru, jejž
by bylo možno s Nietzschem vymeziti jakožto ocenění
monumentálního významu historie: dějiny rozněcují nás, abychom
se stali minulosti hodnými a abychom čestně pokračovali v
tradici svých předků. Zde N eruda mladoněmecký protihistorism
překonává jinou zásadou téže školy, kultem krásného veřejného
činu. Již z pozdějšího dozpěvu k oné mladistvé básni programní
vyslechne pozorné ucho tento nový tón; proti »naší luze
zmalátnělé« staví Neruda charakterní obraz hrdinů velké minulosti,
a to v barvách, jež nepřipouštějí pochybnosti, že básníkovi
tanuly na mysli doby husitské:

»ó slavná druhdy mužův mysl smělá,
jež pro myšlenku svět sám zbořit chtěla,
jež slabou ženu silou rozjařila,

že hrdinami muže obdařila

a dcery dala, jimžto doba skvělá
i krví po barvila bílá těla! «

Zde ocÍtá se Neruda po prvé na půdě Meissnerově, z níž pak

r. 1862 vyrůstá báseň »Žižkova smrt« (SS XXXII., str. 58-60)3:

se Žižkou klesá národ, jenž až k umučení se obětoval pro svo- 53