"Yáclava IY.« a »Ulrika Huttena« nebylo prostě rozdílu a rozporu mezi revolučním bratrstvím nové doby a táborským radikalismem XY. věku, a třebaže dle zákona osobní spřízněnosti lnul spíše k »smělému, ohnivému, ano dobrodružnému« Jeronýmovi než k »mírnému, rozvážnému, poněkud zádumčivému« Husovi2, přece prohlašoval s naléhavým důrazem Mistra za věčné heslo národní přítomnosti. Při tom naprosto netajil se přímý Frič úplným nedostatkem smyslu pro náboženskou náplň husitského hnutí, ba zdůrazňoval svůj liberalismus velmi důtklivě: »pravdy, jež Hus a Jeroným hlásali a pro něž trapnou smrt podstoupili, jsou nám nyní již dávno překonaným stanoviskem«. Jinými slovy: aby písničkář z bašty mohl se přihlásiti za vyznavače Husova, přebásňuje si jej ve svém zjednodušujícím způsobě na abstraktní schema, jež nemá s historickým Mistrem mnohem více společného než jméno a legendu smrti. Pro takovou naivní přímočarost nebylo v Nerudově povaze ovšem místa. Zdá se, že Nerudovi chyběly nadobro veškeré disposice, jež mohly jej sblížiti s náboženským hnutím českým. Myšlenkově vyznával již záhy vědecký naturalismus, jehož svět jest odbožštěn; smyslově přinesl si z rodiny i z prostředí dětských svých let spíše sklony katolické; citově stál blíže renaissančnímu požitkářství než mravnímu rigorismu reformace; snad jen důsledný, vrozený i promyšlený demokratism mohl rozněcovati v něm sympatie pro husitstvÍ. Není doloženo, že mladistvý Neruda z období »Knih veršů« by si byl uvědomoval tyto zásadní rozpory. Když psal památné vyznání »Z času za živa pohřbených«, zaujal vůči nejslavnější době národní odmítavé stanovisko z důvodu jiného, k němuž dovedl jej radikální protihistorism ze školy mladoněmeckého myslitele Ludolfa Wienbarga; bezcenná jest minulost, která nevytvořila přL 52 znivých podmínek pro přítomnou dobu: