III. M i str Jan H u s u Jan a N e rud y.

S KOUSAVOU nejistotou a s vnitřním zmatkem přistupovalo
pokolení Hálkovo a Nerudovo k problému české reformace.
Stačí nahlédnouti do studených a zmatených jinotajů v
»Dědicích Bílé Hory«, nebo zabrati se do spleti deistické mystiky a
husitského blouznění v polohistorických románech Karoliny
Světlé, aby rázem vysvitlo, jak namáhavě a bezúspěšně zápolili
básníci této generace s živlem naprosto cizím jejich vlastnímu
životnímu názoru. Nepronikli nikdy k jádru. Spokojili se prostě
tím, když náboženskou náplň českého hnutí reformačního
zaměnili čímsi jiným: někdy myšlenkou národnostní, jindy
neurčitými snahami o emancipaci společenskou, po třetí dokonce
přeludným slovanským demokratismem. Nejlepší duchové této
bohaté skupiny byli nenáboženští, ba protináboženští synové
této země, nad niž neznali vyšší krásy a vyššího zákona; někteří
tonuli sebevědomě v naturalismu, jenž zamítal všecko
transcendentno, jiní, kteří vyspěli k evangeliu mravního hrdinství,
.usilovali postaviti všecku etiku na základ mimobožský. Čím
mohla, čím musila býti postava Mistrova i s myšlenkovým svým
ovzduším příslušníkům tohoto období? Vznešenou a odlehlou
záhadou, kterou dlužno přiblížiti a zlidštiti, aby naplnila se krví

30 života.