světýlka sem a tam se mihají a hasnou, pamatujíce svět na
spaní.« Ale Hus, obrácený celou bytostí ke »stanům světla«,
odpovídá v jasném idealismu: »Žádná hvězda nezhasne; jen
mrak kvapí přes ni; až přejde, bude opět hvězda zářiti jasně.«8
Jaká škoda, že Mácha nedal se rozlíti v širší proud světla a
tepla tomuto paprsku, který tak ojediněle proráží temný a
studený fatalism »Křivoklátu«! Sotva napověděno, ale přece
napověděno jest tu řešení nevšední: kde oba protinožci a při tom
blíženci, kat a Václav IV., řítí se neodvratně do marnosti nicoty
a noci, stoupá Hus do jasu, k víře, že mrak a zoufalství jsou
pouhým přeludem, záře hvězd však a víra v světlo že jsou
trvalou skutečností, neho mluveno po máchovsku, »jestotou«.

Mácha k postavě Husově mínil se vrátiti. Jsou zachována
v počtu dosti vydatném hesla k třetímu románu z cyklu »Kat«
jakožto plán »Vyšehradu«9, kdež se sledují osudy české země od
odchodu Husova na venkov až po smrt a pohřeb krále
Václava IV. Dle stručného tohoto náčrtku se měl románový děj
neobyčejně rozvětviti: Hus vystupuje vedle krále Václava v
popředí, hromadné výjevy lidové v Praze střídají se s královskými
scénami na venkovských hradech, nová groteskní postava
šíleného Řepanského zastupuje týž živel, jímž v »Křivoklátu« byl
Honza Nebojímse; episodicky hlásí se Jan Žižka. Zamýšlel-li
Mácha hned v prvních hlavách »Vyšehradu« zosnovati setkání
kata s Husem na Krakovci, hledal patrně spojitost s posledním
výjevem »Křivoklátu«; ale v průběhu románu, jenž chtěl vylíčiti
Husovu kostnickou pout, vazbu a smrt i ohlas toho všeho v
českém lidu, byl by vyrostl dojista Mistr Jan z pouhé episodní
postavy ve významného protagonistu dějového. Byl by se pak
Mácha zahloubal do náboženské osobnosti Husovy? Byl by jeho
román sestoupil k myšlenkovým a národním kořenům české

48 reformace?