vezdy v náruživost starou,. a jen chladný hrob vrátí pokoj
svedenému, však velkému srdci tvému; bohdej, že brzo!«6

Mácha postavy Husovy, sloučené způsobem tak rázovitým

s ústřední figurou románovou, neprokreslil; zůstal ať v postoji

i v řeči obecným schematem bez osobního života duševního.
Přiřknuv jí v osnově románu »Křivoklátu« místo pouze
episodické, Mácha nemínil snad vůbec vniknouti pod povrch její

a osvětliti ji ve vztazích náboženských, národních i mravních,

ale při svém sklonu k malebnému a výtvarnému pojetí zevního
světa neodepřel si přece, aby zachytil účinným slovem podobu
Husovu v romaneskním osvětlení situačním: patřiloť k
zvláštnostem Máchova básnického postupu, že často před skloubením
dějové kostry si vypracoval do jemných podrobností slohových
líčení dějišť se vším krajinným svérázem, s celou souhrou světla

a vzduchu. Výjev mezi katem a Husem v královské píni
Vyšehradu koná se za temné bouřlivé noci, pouze červenavý odlesk
doutnajícího ohně neh nahodilý bledý blesk ozařuje »temně
rozlehlou« síň a vrhá »rudou zář na obličej katův a Husův«.

Z této zoufalé, hrůzami nasycené temnoty vystupuje klidná

a vznešená čerň zjevu Husova; zálibný malíř tragických
nok
turn dovedl podivuhodně vyvážiti valeury dvojího temna.
»Černá, vysoká, štíhlá postava. - Byl to v černé roucho oděný
kněz; černé vlasy kroužily se po vysokém, velebném čele a
černá brada zdobila vážný obličej, kterýž podlouhlý, orientálský

nos a černé, plamenné, dobrotu srdce jevící oči velmi krásným

a při tom velebným a vážným činily.«7 Tento protiklad temné

noci - jasné noci, známý dobře z Máchovy lyriky, kdež má

dno metafysické, postaven jest tuto do služeb kontrastu povahy
Husovy a katovy. Ukazuje k tomu i sugestivní počátek
rozhovoru mezi zoufalým žákem a velebným Mistrem. Kat, syn

tmy a vězeň přikovaný k zemi, pohlíží do čiré noci a praví:
»Žádná hvězda nesvítí na zamračeném nebi; jednotlivá jen 47