jímal již v třicátých letech českou reformaci jakožto dějství
ze všeobecně lidských zápasů za svohodu. Herlošovi hyla Praha
především oním místem, »odkud vylítla svítící bílá lahuť, Jan
Hus«; že toto nazírání nabylo u něho vrchu, dosvědčuje celá
řada jeho husitských románů. Mácha zůstal naopak navždy
elegickým romantikem. Též u něho kmitne se dvakráte motiv
bělohorský. Po prvé skromnou zmínkou v temné visi »Návrat«,
přiléhající dosti těsně k Herlošově apostrofě, po druhé k
prologu, jenž zhyl kromě jediného výjevu z tragedie »Král
Fridrich«. Básník nechápe naprosto náhožensko-národního dosahu
bitvy bělohorské a vidí v ní pouze výjev nesvornosti národní,
z níž dlužno se vzchopiti: konvenční jsou verše, jimiž v
proslovu romantický pěvec s harfou na Bílé hoře vyjadřuje toto
pojetí; konvenčnější jest koncepce sama.2 Jak daleko jsme tu
od Herlošova vědomí husitské velikosti národní, jež později
ve variacích umělecky významnějších se ozvalo u Meissnera
a Hartmanna, u Friče a u Nerudy! K Máchovi mluvily české
dějiny vždycky jazykem teskné dumy a tragické marnosti,
nikdy důraznou řečí národní energie; ostatně i jeho kronikářské
pomůcky, zvláště Hájek, zatemňovaly značně ohraz pravé
velikosti v dějinách českých.

Pojetí toto proniká také v Máchově zlomkovitém cyklu
historických románů z věku XV., nazvaném »Kat«. Velmi příznačně
přiřkl melancholický antikvář, jenž ve dne v noci navštěvoval
staré hrady a kreslil je do svého náčrtníku, čtyřem památným
hradům středočeským, Křivoklátu, Valdeku, Vyšehradu a Karlovu
Týnu, úkol opírati pilířovitě smělé a složité klenutí dějové, které
mělo svými lomenými ohlouky obsahovati veřejné i soukromé
události vlády Václavovy a jejich dozvuků. Toliko román
))Křivoklát«, zahajující cyklus, byl zhruba propracován, kdežto z
ostatních částí zůstaly nám pouze trosky a skizzy. Pokud můžeme

44 z těchto zlomků souditi o celku, zamýšlel Mácha vyhudovati