jenž neustále byl vzněcován rozporem zašlé slávy a chabé
současnosti, vypravěč dějinných i romaneskních příběhů z doby
V áclava IV. musil se přece zamysliti nad historickou postavou
Mistrovou. Nelze to však tvrditi bez výhrad. Mácha byl od
hlavy až k patě synem romantické generace, která kladla těžisko
českých dějin do dávného pravěku, do doby hrdinské, do časů
královských. Kdykoli v pathetické své lyrice vlastenecké
(»Hrobka králů a knížat českých«, »V chrámě«, »Sen o Praze«, »Na
příchod krále«) vyvolává v temných barvách zašlého freska
velkých rysů obraz Pr~y, tyčí se nad báchorkovou Vltavou
heroický Vyšehrad, neb dhmuří se obrysy opuštěného hradu
královského, neh padá měsíč~í světlo do chrámu svatého Víta. I ve
velkém eschatologickém~idění »Sen o Praze«, kde zrak
křesťanského visionáře snáší \' e na zestárlé zemi k Praze od lidí
opuštěné, vraCí se »v hr oslavném tichu« vznešeně elegický
obraz města královského, " ěžského a feudálního. Před těmito
romantickými dějišti, tak ohutnými ve svém zjednodušení,
Mácha prožíval celou stupni vznešených citů: touhu po slavné
minulosti i stesk po ní, bolestý rozpor mezi dějinnou velikostí
i mezi mdlobou nešťastných sohčasníků i vědomí pohany, hrůzu
metafysickou nad prázdnem vě~nosti i sociální vzdor proti
nespravedlivému řádu.

Bylo správně ukázánol, že Mácha, hledaje básnický výraz

jak pro osobní své cítění, stupňující se od elegičnosti po
tragické buřičství, tak pro hromadnou náladu spoutané beznadějné
doby, při chýlil se ke vzoru cizímu, k českoněmeckému
spisovateli Karlu Herlošovi, jenž na příbuzné struny udeřil r.
183
v almanachu »Mefistofeles«; ale zásadní rozdíl mezi oběma
nebyl, tuším, postřehnut. V Herlošovi svářil se s romantickým
elegikem, jenž ku Praze pohlížel od hrobů bělohorských,
pokrokový liberál, souvisící se snahami Mladého Německa a
předejímající v lecčems revoluční usilování roku 1848; ten po- 43