břehu víry v Boha osobního, transcendentního, křesťanského,
byl myslitelem spíše mystickým než scholastickým, stál blíže
Platonovi než Aristotelovi, seděl - mluveno obrazně - u
nohou sv. Bernarda a nikoli sv. Tomáše, ano, souvisel spíše s
katolictvím než s protestantismem. Nebylo to pouze věcí názoru,
nýbrž důsledkem Máchovy duševní organisace. I později, když
se Mácha vzdal všech spasných jistot názoru křesťanského a
spiritualistického a když se s hrdinnou zoufalostí »vrhl věčnému
Nic v klín«, zůstal přese všecko věren tomuto typu. Jeho hrůza
z věčného a marného koloběhu hmoty vždy se přerozující jest
pouze rubem jeho někdejší touhy po platonských ideálech. Jeho
nevylečitelný stesk nad tím, »co se nic nazývá«, zrodil se právě
ze zrazené lásky k Bohu, jenž byl kdysi vším. Jeho děs z »noci
temné« sám si zoufá, že bezprostředně musil nahraditi rozpětí
po »noci jasné«, »po hvězdách ve výších«, »po stanech světla«.
U náboženského myslitele toho rodu nebylo naprosto místa pro
názor Husův a českých reformátorů. Čtěte slavný monolog
Vilémův v žaláři - snad vás napadne, že na hlavu »strašného
lesů pána« dolehly mlhy novodobé spekulace idealistické, že
zranila jeho srdce chiméra přírodovědeckého materialismu, že
propadl jeho mozek svodům básnických pesimistů
romantických; nikdo si dojista neuvědomí, že Vilém jest syn země,
v níž se zrodila husitská reformace. I kdyby byl Karel Hynek
Mácha znal myšlení Husovo - a víme zcela bezpečně, že z
něho neznal ničeho - nebyl by mohl z něho nic přejmouti a
osvojiti si; tak protilehlé typy náboženského života tyčí se v
nesmiřitelném rozporu.

Nesetkal-li se Karel Hynek Mácha s Husem nábožensky,
nemohl se mu zcela vyhnouti na cestě jiné: básník, jenž se
snažil tak usilovně a pronikavě vystihnouti minulost českou
42 zvláště v jejích vztazích k přítomnosti, elegik mohutného citu,