Mistr Jan Hus, jehož učitelské a spisovatelské počátky
spadají do doby, kdy českou půdu počal zaplavovati směr mystický,
byl scholastik a realista; to značí: řešil si náboženskou otázku
rozumem, a nikoliv citem, opíral svou víru o vědu, a nikoliv
o tajemné nadšení srdce, smyslný svět konkretní podřizoval
idei a pojmu. V tom ve všem byl věrný, ano pravověrný syn
církve a jejího bohosloví; rozešel se s ní teprve tehdy, když ve
stopách Viklefových svůj »realismus« vnesl do učení o
podstatě církve. Ale Husův dějinný a národní význam nespočívá
nikterak v tomto úsilí myslitelském a v této teorii bohovědné,
nýbrž v důsledné rozhodnosti životní prakse: chce, aby
náboženské pojetí světa a života přešlo všude v opravdový čin
mravní, a na své odlišné koncepci církve buduje opravdovou
kritiku jejího zřízení. Od Husa po Chelčického a Komenského
vyznačuje tento praktický a mravní zřetel českou reformaci
a přerůstá úplně zájmy spekulativní; leč od Husa až po
bohoslovce období bělohorského proniká také intelektualismus
českého myšlení náboženského, čímž se vysvětluje patrně též, proč
naše reformace nevytvořila opravdu velké poesie.

Karel Hynek Mácha byl celou bytostí básník, a to znamená

již samo, že z náboženského života důsledně míjel právě oblast
praktickou, pro niž neměl a nemohl míti podstatného zájmu.

Bůh, věčnost, nesmrtelnost bouřili v dobách víry - touhou
vracel se do nich občas i v pozdějších letech, kdy převládal

u něho filosofický nihilism - Máchův prudký cit a Máchovu
mohutnou sílu poznávací, která byla spíše intuitivní než
spe·kulativní; jeho touha po splynutí s Bohem a po spasném
návratu k »pravzoru krásy« letěla na křídlech nadšení a
zasvě
cení; jeho víra, jež tak záhy podlehla útoku skepse, byla
podstatnou součástkou básnického ovládání světa. Pokud Mácha
nepozbyl své »věčné vlasti«, čili pokud byl zakotven na pevném 41