ství české, opakuje často tvrzení, že Luther téměř témuž učil,
čemu jeho předchůdce Hus; zde, i v domnění o souvislosti
východní církve, dědičky Methodějovy, s husitstvím, Kollár
nestojí na pevné půdě historického poznání. Též v nejdelším
svém kázání o Husovi, prosloveném při památce reformace,
jsou Kollárovy vědomosti o Husovi velmi kusé a nesou stopy
zlomkovitého a nejistého poznání našich dějin reformačních
před Palackým: obraz života a působení Husova má matné
obrysy a nevtiskuje se do mysli; z Husových děl vlastních zná
Kollár maličko, snad jen jeho dopisy vydané Lutherem, takže
celý výklad jest jen jakýmsi komentářem životopisu; souvislost
mezi Husem a Lutherem znovu jest způsobem poněkud
násilným zdůrazňována.3

Ale význam Kollárova kázání zakládá se na něčem zcela
jiném, než na historickém proniknutí osobnosti Husovy. Bylo
by možno říci, že Kollár se vědomě postavil na stanovisko
opačné: vyňav Mistra Jana z časové souvislosti, přiřkl mu úkol
přítomného pomocníka jednoho každého z nás při stále se
uskutečňujícím díle vnitřního zdokonalování. Neníť Kollárovi
reformace uzavřeným zjevem dějinným, nýbrž živým programem
mravního snažení, nepřetržitým posvěcováním duše k věčnosti,
etickou nikdy nedovršenou výchovou k synovství božímu.
A právě v tom Hus a do jisté míry i jeho pomocník Jeronym
mají nám býti rádci a učiteli; kazatelovým úkolem jest, aby
položil věřícím na srdce, v čem reformátoři jsou »živou
školou k milování a následování dobrého«. Kollár čerpá z jejich
osudu a snažení netoliko povzbuzení k lásce k národu, ale i
výstrahu před náboženskou nesnášenlivostí; nejen poučení o tom,
jak Bůh pečuje stále o mravní dobro člověčenstva, ale i
napomenutí, aby každý dbal o duchovní osvícení a vzdělání;
nejen příklad věrného přátelství, ale i příkaz podnikavosti a

38 stálosti v dobrém předsevzetí. Jest okamžitě jasno, kterak Jan