platnost skoro symbolickou: kdežto Kollár poeta dovedl () Mistru
Janu Husovi pověděti tak málo, poučuje nás o něm vřele a
obsažně Kollár jako duchovní řečník.

Kollárovy peštské »řeči k napomožení pobožné národnosti«
nejsou dílem hlubokého náboženského myslitele, který s
úpornou důsledností zápasí o svého Boha a svou přesnou duchovní
pravdu a jenž buď zdůvodňuje si osobním přemýšlením zásady
své cí~kve neb v bolestném individualismu ocitá se mimo
tradiční vyznání.2 Kollár jakožto kazatel chýlí se ke
kompromisům mezi racionalismem osvícenského bohosloví a citovou
potřebou věřícího křesťana, mezi přesvědčením protestantským a
krajní snášenlivostí interkonfesijní, mezi obecným ideálem
humanitním a přís~ou morálkou křesťanskou, konečně mezi
reformačním vědomím protestanta a národnostní myšlenkou
zbarvenou slovansky. Avšak vroucnost tónu kazatelova, jenž stále
zůstává v důvěrném vztahu s dušemi zbožných posluchačů, vzne_
šené vědomí mravního poslání slovanského kněze uprostřed
maďarského nepřátelského světa, hlavně pak plnost a
opravdovost osobnosti, která nejlepší stránku svého lidství vkládá též
do činnosti kazatelské - to vše pojí ve vyšší, přesvědčující
jednotu Kollárovy projevy.

V nich velmi často vrací se řečník k oblíbenému svému
tématu, které v mládí naznačil slovy: »my jsme dali Uhrům
Zrinyho, Němcům Husa a Vlachům Koperníka«; německá i
švýcarská reformace jsou dcerami náboženského hnutí českého,
které razilo dráhu a usnadnilo cesty následovníkům. Nyní roku

1843 nachází pro svůj názor velmi výmluvnou formulaci:
»Ne
jen Hus a Jeroným, nýbrž celý národ český obětoval se s nimi

na velikém oltáři reformace. Slovem nejprvnější, nejhojnější,
nejpodstatnější, jak tělesný tak duchovní podíl na reformaci

měl náš národ« (II, 699). Kdežto pak Kollár nedoceňuje
významu Viklefova pro náboženské hnutí a jeho vlivu na husit- 37