Teprve roku 1844, kdy básnická činnost Kollárova již trvale byla uzavřena, shlédl básník cestou do Švýcar a do Italie Kostnici, kterou byl před 12 roky opěvoval. Zkušenosti své zachytil po třech letech v zlomkovitém »Cestopise druhém«. Na rozdíl od první své pouti do horní Italie za přírodními utěšenými dojmy, uměleckými památkami a pochybnými slovanskými starožitnostmi, vystupuje tu Jan Kollár jako typický pastor, cestující s dvojctihodnou paničkou a ctnostně vychovanou dcerkou, ovzduší společenské důstojnosti a rodinné kázně provází jej vytrvale a ustupuje pouze tehdy pravé náladě básnické, když Jan Kollár sám se hrouzí do úchvatné velebnosti alpské přírody, kterou teprve nyní pochopil »jako samorostlý nebetyčný oltář boží všemohoucnosti«. Ač Kollár cestuje vyzbrojen důkladnými znalostmi historickými, a stále jej provází dobrý výtvarný vkus, libující si hlavně v dílech vrcholné i pozdní renaissance, stejně jako svěží zájem národopisný, třebaže se mu většinou dostalo dobře obeznalých průvodců místních, přece jeho popisy měst nemají zvláštní názornosti. Pod nahromaděnými detaily ztrácí se jednotný obraz; dějinné výjevy, na něž klade se důraz, nevystupují životně; to, co jmenujeme duší města, zůstává němo. T o platí i o velmi zevrubném popisu Kostnice, po staveném takřka v čelo cestovní kroniky. Jan Kollár hledá všude v Kostnici Mistra Jana a seznamuje nás s mnohými místními i starožitnickými stopami jeho pobytu i mučednictví, přes to však ani necítíme Husovy přítomnosti ani nebloudíme Kostnicí XV. století. Jen jednou procítáme ze střízlivého naladění, v něž nás suchý výčet jednotlivostí uvedl, není to však Kollár básník, kdo nás z něho vytrhuje - Kollár kazatel předstupuje před nás. Před dřevěným Husovým žalářem v přítomnosti několika Angličanů a Sasů Kollár postoupí doprostřed síně a s pohnutým srdcem řekne veřejně: »Hle, na tomto místě stál někdy ten 36 nejčistší a nejpevnější charakter slavjanský.« Projev ten má